Vampýrská akademie 4 Krvavý slib

24. dubna 2011 v 10:57 |  Vampýrská akademie
Vampyrska akademie 4 - Krvavy slib (Richelle Mead) obalŽivot Rose Hathawayové nebude už nikdy stejný. Po nelítostném útoku na Akademii zemřelo hodně Morojů i dhampýrů. Ti, kteří přežili, jsou na tom ještě hůř: musejí se vyrovnat se smrtí kamarádů. A Rosin krk nyní zdobí tetování, které všem zvěstuje, že zabila bezpočet Strigojů. Jen jedna oběť je však důležitá… Dimitrij Belikov. Rose podstoupila bolestnou volbu, opustila Akademii i svou nejlepší kamarádku Lissu, poslední žijící dragomirskou princeznu, a vydala se pronásledovat muže, kterého miluje. Musela dojít až na kraj světa, aby Dimitrije našla a mohla tak splnit krvavý slib, který mu dala. Až ale nastane okamžik rozhodnutí, bude Dimitrij stále chtít, aby ho raději zabila, než aby žil jako stvůra? V sázce je teď úplně všechno. Zranitelná a osamocená Rose se ocitá ve světě, který je pro ni stejně neznámý jako nebezpečný. Najde v sobě dost sil, aby Dimitrije zničila? Anebo se obětuje ve jménu nesmrtelné lásky?

Ukázka:

Přízračný měsíční svit mu ozářil obličej, z něhož v tu chvíli zmizely všechny stíny a proti temnému nebi působil sinale. Jako by ze světa zmizely všechny barvy. Jeho oči moc tmavě nevypadaly, ale mně připadalo, že září jako plameny. Tvářil se chladně a vypočítavě.
To nebyl můj Dimitrij.
"Musela bys provést něco horšího, Rose," řekl. "Tohle nestačí."
Nepřesvědčil mě. Pořád mě pevně držel a sklonil se ke mně. Chystal se mě kousnout. Jeho zuby by se mi zabořily do kůže a buď by mě proměnil v monstrum, jakým je sám, nebo by pil tak dlouho, dokud by mě nezabil. Tak jako tak bych byla příliš zdrogovaná nebo oblblá, než aby mi došlo, co se děje. Rose Hathawayová by odešla z tohoto světa, aniž by si to uvědomila.
Zachvátila mě panika - dokonce větší než byla touha po dalších úžasných pocitech, které by vyvolalo kousnutí. Ne, ne. To nemůžu dopustit. Každičký nerv jsem měla jako v jednom ohni. Chtěla jsem se bránit, útočit, cokoli… cokoli, jen abych to zastavila. Nenechám se proměnit. Nemůžu se nechat proměnit. Zoufale jsem chtěla udělat něco, co by mě zachránilo. Celou svou bytostí jsem po tom prahla. Cítila jsem, jak se ze mě ta síla dere ven a hrozí explodovat.
Mohla jsem se dotknout jednou rukou druhé, ale ne udeřit Dimitrije. Levou rukou jsem se pokusila sundat si Oksanin prsten. Sklouzl mi z prstu a spadl do bláta přesně v okamžiku, kdy se Dimitrijovy tesáky dotkly mého hrdla.
Bylo to jako atomový výbuch. Mezi námi se objevili duchové, které jsem vyvolala cestou do Baji. Byli všude, průsvitní a světélkující, v odstínech od světle zelené přes modrou, žlutou až po stříbřitou. Opustily mě všechny zábrany a podlehla jsem emocím tak, jak jsem to nedokázala, když mě Dimitrij chytil prvně. Uzdravující síla prstenu mě dosud jakžtakž držela při smyslech, ale prsten teď byl pryč. Mojí moci už nic nestálo v cestě.
Dimitrij vytřeštil oči a odskočil ode mě. Stejně jako ten Strigoj tehdy na cestě, i on kolem sebe mával rukama, jako by odháněl komáry. Jeho ruce ale skrz duchy jen proklouzávaly bez nějakého účinku. Fyzicky mu ublížit nemohli, zato mohli ovlivnit jeho mysl a vydatně odváděli jeho pozornost. Co to říkal Mark? Mrtví nenávidí nemrtvé. A vzhledem k tomu, jak se tihle duchové kolem Dimitrije rojili, bylo jasné, že ho opravdu nenávidí.
Ustoupila jsem a začala prohledávat zem. Tam. Stříbrný prsten se leskl v louži. Sehnula jsem se pro něj a dala se na útěk, Dimitrije jsem zanechala jeho osudu. Ne že by křičel, ale vydával strašlivé zvuky. Trhalo mi to srdce, ale běžela jsem dál k mostu. Asi po minutě jsem se dostala až pod něj. Byl přesně tak vysoký, jak jsem se obávala, ale vypadal pevně. Byl to úzký vesnický most, po němž může přejet nanejvýš jedno auto.
"Až sem jsem se dostala," řekla jsem si a zadívala se nahoru do svahu. Nejenže byl vyšší než ten, ze kterého jsem spadla, ale byl i prudší. Prsten i kůl jsem schovala do kapsy a rukama se chytila trsů trávy. Musela jsem napůl šplhat a napůl lézt po čtyřech, abych ten svah zdolala. Kotníku jsem mohla trochu ulevit, protože tady bylo třeba používat hlavně horní polovinu těla a kolena. Jak jsem lezla, začala jsem si všímat něčeho zvláštního. Periferním zrakem jsem občas postřehla bledé záblesky. Vypadaly jako obličeje a lebky. A vzadu v hlavě se mi ozvala tepavá bolest.
Jenom to ne. To už se mi jednou stalo. Když jsem takhle panikařila, nedokázala jsem si zachovat obranu jako obvykle, abych udržela mrtvé od sebe. Teď se ke mně blížili a vypadali spíš zvědavě než bojovně. Bylo jich čím dál víc a bylo to stejně matoucí jako to, co teď asi prožíval Dimitrij.
Nemohli mi ublížit, ale přesto mě děsili a navíc mě otupovala ta příšerná bolest hlavy. Ohlédla jsem se po Dimitrijovi a uviděla něco neuvěřitelného. Blížil se. On je vážně bůh. Bůh, jehož blížící se kroky ohlašují smrt. Duchové ho stále obklopovali jako mrak, ale on přesto postupoval vpřed. Otočila jsem se a šplhala dál, své zářící společníky jsem se snažila ignorovat.
Po dlouhé době jsem konečně vylezla až nahoru na most. Sotva jsem se držela na nohou, jak jsem byla zesláblá. Udělala jsem pár kroků a pak jsem klesla na všechny čtyři. Kolem vířilo čím dál víc duchů a mně připadalo, že mi každou chvíli exploduje hlava. Dimitrij postupoval hodně pomalu, ale blížil se. Pokusila jsem se vstát, při čemž jsem se opírala o zábradlí mostu. Nepodařilo se. Hrubé mřížoví, které tvořilo mostovku, mi poškrábalo holé nohy.
"Sakra!"
Věděla jsem, co musím udělat, abych se zachránila, i když při tom možná zahynu tak jako tak. Roztřesenýma rukama jsem sáhla do kapsy a vytáhla prsten. Celá jsem se třásla tak příšerně, že jsem se bála, že ho upustím. Nějak se mi ale podařilo nasadit si ho na prst. Ucítila jsem, jak z něj do mého těla vyzařuje teplo, a po chvilce jsem se zase začala ovládat. Duchové byli bohužel stále zde.
Pořád ještě ve mně zůstával děs z toho, že buď umřu, nebo budu proměněna ve Strigojku, ale trochu se zmenšil, když už jsem nebyla v okamžitém ohrožení. Hned jsem si připadala vyrovnanější, a tak jsem se pokusila zase vztyčit obranné bariéry, které by tyhle návštěvníky udržely ode mě dál.
"Běžte, běžte, běžte," šeptala jsem a vší silou držela zavřené oči. Bylo to jako snažit se pohnout horou nebo nějakou nemožnou překážkou, na kterou nikomu nestačí síly. Před tímhle mě Mark varoval - proto bych tohle neměla dělat. Mrtví jsou mocnou posilou, ale jakmile je někdo zavolá, je pak těžké se jich zbavit. Co to říkal? Ti, kteří tančí na hraně temnoty a šílenství, by tohle riskovat neměli.
"Běžte!" vykřikla jsem a dala do toho veškerý zbytek svých sil.
Přízraky kolem mě začaly jeden po druhém blednout. Pocítila jsem, jak můj svět dosedl zase zpět na své místo. Až na to, že když jsem se podívala dolů, uviděla jsem, že duchové opouštějí i Dimitrije - přesně, jak jsem předpokládala. Takže se dal znovu do pohybu.
"Sakra." Moje heslo dnešní noci.
Tentokrát už se mi podařilo vstát, protože jsem viděla, že Dimitrij už pádí do svahu. Byl mnohem pomalejší než obvykle, ale i tak byl rychlý až kam. Začala jsem couvat a nespouštěla z něj zrak. Trochu síly mi dodalo, že jsem se zbavila duchů, ale ta síla mi přesto nestačila k tomu, abych utekla. Dimitrij vyhrál.
"Další schopnost stínem políbené?" zeptal se, sotva vkročil na most.
"Jo." Polkla jsem. "Zdá se, že duchové nemají v lásce Strigoje."
"A zdá se, že ty taky ne."
Udělala jsem další pomalý krok pozadu. Kam jít? Jakmile se otočím a rozběhnu, v tu ránu bude u mě.
"Předvedla jsem ti toho dost na to, abys mě už nechtěl proměnit?" zeptala jsem se tím nejveselejším tónem, na jaký jsem se zmohla.
Obdařil mě křivým úsměvem. "Ne. Tvoje schopnosti stínem políbené jsou užitečné… Škoda, že po probuzení o ně přijdeš." Tak tohle má v plánu. Přestože jsem ho rozzuřila do nepříčetnosti, pořád mě chce mít navěky nablízku.
"Ty mě neprobudíš," prohlásila jsem.
"Rose, neexistuje způsob, jak bys mohla…"
"Ne."
Vylezla jsem na zábradlí mostu a přehodila přes něj jednu nohu. Věděla jsem, co se bude dít. Strnul.
"Co to děláš?"
"Už jsem ti to řekla. Radši umřu než se stát Strigojkou. Nebudu jako ty a ostatní. Nechci to. Ani tys to kdysi nechtěl." Uslzené tváře mi ovanul vítr a mě zastudil celý obličej.
Přehodila jsem přes zábradlí i druhou nohu a zadívala se dolů na rychle pádící vodu. Byli jsme mnohem výš než v úrovni druhého patra. Dopadla bych do vody dost tvrdě, a i kdybych ten pád nakrásně přežila, neměla bych dost sil plavat a bezpečně se dostat na břeh. Jak jsem tak zírala dolů a uvažovala o své smrti, vzpomněla jsem si, jak jsme kdysi s Dimitrijem jeli na zadním sedadle v autě a probírali toto téma.
Bylo to poprvé, co jsme u sebe seděli takhle blízko. V místech, kde se naše těla dotýkala, jsem pociťovala příjemné a hřejivé pocity. Tak krásně tehdy voněl. Uvědomila jsem si, že jeho vůně z dob, kdy byl naživu, už dávno zmizela. Tenkrát byl uvolněný a usmíval se. Bavili jsme se o tom, co to obnáší být naživu a zcela ovládat svou duši - a co obnáší stát se nemrtvým, ztratit lásku a světlo života a ty, které známe. Dívali jsme se na sebe a shodli se, že smrt je lepší než takový osud.
Musela jsem s tím souhlasit i teď, když jsem se na Dimitrije dívala.
"Rose, nedělej to." Z jeho hlasu zaznívala skutečná panika. Pokud skočím, ztratí mě. Žádná Strigojka. Žádné probuzení. Aby mě proměnil, musel by mi vypít tolik krve, aby mě zabil, a pak by mi musel dát napít svojí. Když skočím, zabije mě voda, a ne ztráta krve. Než mě v řece najde, budu už dávno mrtvá.
"Prosím," naléhal. V jeho hlase byla stopa smutku, což mě překvapilo. Trhalo mi to srdce. Tolik mi to připomínalo živého Dimitrije, toho, který nebyl stvůrou. Toho, kterému na mně záleželo a který mě miloval, který mi věřil a miloval se se mnou. Tenhle Dimitrij, který ničím z toho nebyl, udělal opatrně dva kroky vpřed. Pak se zase zastavil. "Musíme být spolu."
"Proč?" zeptala jsem se tiše. To slovo odnesl vítr, ale Dimitrij ho přesto uslyšel.
"Protože tě chci."
Smutně jsem se na něj usmála a uvažovala, jestli se po smrti znovu setkáme v zemi mrtvých. "Špatná odpověď," oznámila jsem mu.
Pustila jsem se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama