Vampýrská akademie 1

24. dubna 2011 v 10:36 |  Vampýrská akademie
Vampýrská akademie 1Morojská princezna Lissa a její nejlepší kamarádka Rose uprchly ve smrtelném strachu z vampýrské akademie, ale po dvou letech byly vypátrány tajemnými strážci a odvlečeny zpět. Znovu se tak ocitají v obrovském nebezpečí, protože na akademii se mohou pohybovat nebezpeční Strigojové.Ti chtějí Lissu zničit, protože jako jediná dcera urozeného morojského rodu je překážkou jejich plánu na ovládnutí světa vampýrů. Naštěstí je tady ale dhampýrka Rose, v jejichž žilách se smísila krev vampýrů a lidí, takže dokáže zlým Strigojům lépe čelit. V tajemném a ponurém světě akademie ale nebude snadné odolat všem nástrahám a zradám: Lissa bude muset opatrněji využívat svých nadpřirozených schopností, aby nepadla do strigojské pasti, a Rose se musí vzdát velké lásky, aby mohla kamarádku ochránit a za žádných okolností ji nezklamat. Jediné, nač se totiž mohou obě spolehnout, je jejich vzájemné pouto, jejich přátelství

Ukázka:
Asi tři metry před autem nám přímo do cesty vstoupil člo­věk. Zarazily jsme se a já táhla Lissu dozadu za ruku. Byl to on, ten chlápek, kterého jsem viděla přes ulici, jak mě pozoroval.Byl starší než my, tak pětadvacet, jeho výšku bych odhadla tak na dva metry, nanejvýš o pár centimetrů míň. Za jiných okol­ností - řekněme kdyby nevyprovokoval náš zoufalý útěk -bych řekla, že je celkem přitažlivý. Hnědé vlasy po ramena měl stažené do culíku. Tmavé hnědé oči. Dlouhý hnědý ka­bát.
Jeho přitažlivost teď ale byla vedlejší. Byl jenom překáž­kou, která mně a Lisse bránila dostat se k autu a vypadnout. Kroky za námi zpomalily a já věděla, že naši pronásledovate­lé nás dohnali. Koutkem oka jsem postřehla další pohyby, blí­žili se k nám další lidé. Bože. Poslali na nás snad tucet strážců, aby nás pronásledovali. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ani sama královna necestuje s tak početným doprovodem.
Zpanikařila jsem a nedokázala jsem jednat tak úplně ro­zumně, poslechla jsem svůj instinkt. Přitiskla jsem se k Lisse a schovávala ji za sebou, co nejdál z dosahu chlapa, který byl zřejmě jejich vůdcem.
,,Nech ji na pokoji," zavrčela jsem. "Ani se jí nedotkneš." Z jeho výrazu se nedalo vyčíst vůbec nic, nicméně natáhl ruce před sebe, což mělo být zřejmě uklidňující gesto. Jako bych byla nějaké divoké zvíře, které chce zklidnit.
"Nechci vám…"
Udělal krok vpřed. Ocitl se až moc blízko.
Napadla jsem ho, vrhla se na něj v obranném manévru, jaký jsem za poslední dva roky nepoužila. Rozhodně ne od té doby, co jsme byly s Lissou na útěku. Bylo to hloupé - jen instinktivní reakce na strach. A bylo to beznadějné. Byl to zkušený strážce, žádný novic, který ještě nedokončil výcvik. Taky nebyl slabý a nehrozilo, že by vycouval.
A páni, jak ten byl rychlý! Už jsem zapomněla, jak rychlí strážci mohou být, jak se umí pohybovat a útočit jako kobry. Skopl mě ze sebe, jako by odháněl otravnou mouchu. Odstrčil mě tak prudce, že jsem odletěla. Nemyslím, že chtěl udeřit tak tvrdě - nejspíš mě jen chtěl udržet v bezpečné vzdálenosti jenže jsem se pořád pohybovala dost nemotorně. Nedokázala jsem se udržet na nohou, začala jsem padat na chodník, nej­dřív bokem. To bude bolet. Hodně.
Až na to, že to nebolelo.
Stejně rychle, jako mě odrazil, se natáhl a chytil mě za paži, abych neupadla. Když jsem nabyla rovnováhy, všimla jsem si, jak na mě ten chlápek zírá. Přesněji řečeno zíral na můj krk. Pořád ještě jsem byla trochu dezorientovaná, tak mi to hned nedošlo. Pak jsem pomalu zvedla volnou ruku a lehce se do­tkla ze strany svého krku, zranění, které mi před chvílí způ­sobila Lissa. Když jsem pak prsty odtáhla, měla jsem na nich tmavou lepivou krev. Zahanbeně jsem pohodila hlavou, až mi vlasy spadly do obličeje. Mám husté a dlouhé vlasy, takže mi úplně schovají krk. Přesně z toho důvodu si je nechávám růst.
Tmavé oči toho chlapa spočívaly na mém, teď už zahale­ném kousanci ještě o chviličku déle. Se vzdorným pohledem jsem se vy kroutila z jeho sevření. Pustil mě, přestože jsem vě­děla, že by mě klidně dokázal držet celou noc, kdyby chtěl. Bojovala jsem se slabostí a nevolností, když jsem zacouvala zase k Lisse a v duchu se připravovala na další útok. Náhle mě chytila za ruku. "Rose," zašeptala. "Nedělej to."
Její slova na mě zprvu neměla žádný účinek, ale pak se mi postupně začaly v mysli usazovat uklidňující myšlenky, které přicházely skrz naše pouto. Nebyl to přímo nátlak - to by na mě nikdy nepoužila, ale bylo to účinné. Jelikož byli v tak početné přesile a naše situace byla dost beznadějná, nic jiného se stejně dělat nedalo. Dokonce i já jsem si uvědomovala, že bojovat s nimi by byl nesmysl. Napětí v mém těle povolilo a já se poraženecky shrbila.
Ten muž vycítil moji rezignaci a vykročil k nám, s pohle­dem upřeným na Lissu. Tvářil se klidně. Vysekl jí poklonu a bůhvíjak to dokázal s grácií, což mě vzhledem k jeho výš­ce dost překvapilo. "Jsem Dimitrij Belikov," představil se. Slyšela jsem slabý ruský přízvuk. "Přišel jsem vás odvézt zpět na Akademii svatého Vladimíra, princezno."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nika Nika | 24. dubna 2011 v 20:09 | Reagovat

Chcelo by si ju kupit ale mamka mi uz nedovoli kupovat si viac knih kedze mam cez 50 upirskych knih :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama