Kapitola 12

22. dubna 2011 v 18:29 |  Kniha 2(Pomsta)
Ocitla jsem v lese. Ten les mi byl povědomý,ale nemohla jsem si vzpomenout. Byla jsem tam sama a všude bylo ticho. Rozhlédla jsem se a pak si uvědomila,kde jsem byla. Byla jsem v lese,který byl na ostrově,kde Maurice zavraždil Marcuse. Chtěla jsem odtamtud odejít,ale něco mě zastavilo.
Postřehla jsem totiž nějaký pohyb. Podívala jsem se tím směrem,ale nikde nic. Jenže pak z poza stromu něco vyšlo. Teda spíše někdo. Byl vysoký,jak jsem poznala,ale to bylo jediné,co jsem mohla identifikovat. Byl totiž celý spálený a někde byly vidět jenom kosti,ať jen lehce ohořelé nebo více. Jednu ruku dokonce ani neměl. Netušila jsem,kdo to byl. Jenže pak promluvil.
"Leo"zachrčel a já vyjekla. Ten hlas!!! Hlas,který jsem tolik milovala,hlas,který patřil osobě,kterou jsem milovala.
"pomoz mi Leo"dostal po sobě po nějaké chvíli,co jsem na něj zírala. Bylo vidět,že ho bolí mluvit a že mu to dělá problémy.
"Marcusi?"udělala jsem krok k němu a on mě napodobil.
"jsem to já,ale potřebuju pomoct."
"ale jak bych ti mohla pomoct?"zajímalo mě a udělala jsem další krok. On taky.
"tvoji...."dál to nedořekl,protože mu odpadl kus masa z jeho krku
"co moje?"nevydržela jsem to a došla jsem až k němu,
"co potřebuješ?"
"sílu"zašeptal. Nedávalo mi to smysl. Natáhla jsem ruku a opatrně se ho dotkla na tváři jako předtím Marca. Jeho předtím krásný obličej,nyní byl znetvořený. Neměl kůži a jeho oční bulvy vypadaly tak děsivě v tom spáleném obličeji.
Jakmile se moje ruka dotkla jeho tváře,zavřel oči a vydechl. Vypadal v tu chvíli tak klidně a vyrovnaně. Opatrně jsem ho obejmula a přitiskla se k jeho tělu co nejněžněji,abych mu nezpůsobila bolest. Chytil mě svoji rukou okolo pasu a já se rozvzlykala. Vůbec jsem necítila spáleninu,ale jeho vůni,jak jsme si ji pamatovala.
Zvedla jsem hlavu a nepatrně ho políbila na rty. To mu ale nestačilo,chtěl víc a já mu vyhověla. Cítila jsem se skvěle a užívala si ten pocit. Snažila jsem nemyslet na to,že je to sen,ale tam někde vzadu v mozku se mi ozýval varovný hlásek,že tohle není skutečné.
Najednou se ode mě Marcus odtrhl a já se vyděsila,když jsem ho viděla nyní. Vypadal najednou tak.... tak mrtvě a děsivě.
"už to dál neudržím Leo"
"co neudržíš?"zajímalo mě.
"tenhle okamžik"vysvětlil mi,ale já to nechápala. Chtěla jsem se zase k němu přivinout,ale nedovolil mi to a dokonce ode mě odstoupil.
"sejdeme se tady brzo Leo,slibuju"řekl mi a pak to všechno zmizelo.
"Marcusi"zařvala jsem a probrala se. Zvedla jsem se do sedu,ale zamotala se mi hlava. Byla jsem najednou hrozně slabá a chtělo se mi spát. Zase? Pomyslela jsem si a zatřepala hlavou,abych se probrala,ale díky tomu,se mi zvedl žaludek. Rozběhla jsme se do koupelny a stihla to jen tak tak. Díky tomu,že jsem ještě nic nejedla,jsem zvracela pouze žaludeční šťávy. Jakmile jsem přestala zvracet,lehla jsem si na zem a zavřela oči. Zvedla jsem ruku a prsty se dotkla rtů. Pořád jsem na nich cítila ty jeho,i když to nebylo možné. Jenže mě to bylo jedno.
Tohle mě zníčí,pomyslela jsem si a otevřela oči. Pozvedla jsem do vzduchu ruku,kde jsem měla pořád prsten od Marcuse,tak jako řetízek na krku. Nesundali mi nic ze šperku,jelikož to neměli zapotřebí. Dokonce i medailon od Samuela mi visel na krku. Pozorovala jsem prsten a přemýšlela nad tím snem. Byl tak reálný.
Opatrně jsem se zvedla ze země a přemýšlela,co budu dělat. Kluci už dneska cvičit nebudou a i když se mi chtělo spát,nechtěla jsem riskovat,že by se ten sen mohl opakovat. Jenže co jsem měla dělat?
Nakonec jsem se rozhodla,že se budu dívat na televizi. Sedla jsem si do křesla a zapla televizi. Nikde nic nehráli,tak jsem si tam nechala nějaký seriál. Stejně jsem to vnímala jen napůl. Pořád mi v hlavě znělo to,jak řikal,že potřebuje moji sílu. Jenže jak to myslel? Pak mi ale došlo,že přemýšlím nad ničím. Vždyť to byl jen sen.
Po pár hodinách jsem vypnula televizi a šla spát.
V mém vězení uteklo přes 10 let. Skoro každý den se na mě někdo krmil. Někdy to bylo v pohodě,ale někdy jsem se cítila ponížená,zvlášť když nechtěli jenom krev. Vždycky při tom byl na stráži Marco a pokaždý jsem na něm viděla,jak ho to stojí přemáhání mi nepomoct. Víc jsem litovala jeho než sebe,protože jeho to bolelo víc. Muselo to být pro něj jako když jsem viděla,jak mučili Samuela nebo když nad Marcusem stál Maurice s dýkou.
Sny o Marcusovi se mi párkrát vrátily a vždy to bylo stejný. Marcus mi řikal,že potřebuje moji sílu,pak jsme se líbali nebo jen dotýkali a já se probudila vždy unavená a vždy jsem zvracela. Připadalo mi,ale že každým snem Marcus vypadal čím dál líp. A že bych někdy měla zase halucinace a viděla Marcuse stát za mnou nebo že bych slyšela melodii v hlavě,taky ne.
Většinou jsem byla ve vězení,ale sem tam jsem s kluky byla v jejich nové tělocvičně. Udržovali mi v kondici,jelikož jsem s nimi mohla bojovat. Díky tomu,jsem jsem těch 10 let nějak přežila. Vlastně taky díky Marcovi. Každý den mě navštěvoval a zůstával se mnou i několik hodin. Nemuseli jsme ani mluvit,ale díky jeho přítomnosti mi bylo dobře. Uvědomila jsem si,že nás vztah se díky tomu prohloubil a já ho měla radši než předtím. Začínala jsem se pomalu smiřovat s tím,že Marcus žije jenom v mých snech a že bych mohla začít přemýšlet nad Marcem.
Maurice mě nikdy nenavštívil. Řekla bych,že se mi nechtěl podívat do obličeje. Vždycky mě měl rád a když moje maminka umřela,zapřísahal se,že se postará,aby se mi nikdy nic nestalo. Jenže zákon je zákon a mohla jsem být ráda,že mě nenechal popravit.
Začínal mi ale chybět čistý vzduch,sluníčko a příroda. Začínalo mi vadit to,že jsem byla pořád zavřená. Chtěla jsem ven.
"ahoj Leo"pozdravil mě Marco,když vešel ke mně. Měla jsem okolo sebe jenom ručník,protože jsem zrovna vylezla ze sprchy.
"ahoj Marco"oplatila jsem mu pozdrav a zasmála se jeho zaražení,když mě viděl polonahou.
"mohla by ses prosím posadit?"požádal mě a pokynul na pohovku. Poslechla jsem ho a sedla si.
"za těch posledních 10 let jsme se docela sblížili,ne?"zeptal se mě opatrně. Takže si toho taky všiml. Přikývla jsem na souhlas.
"tak mě napadlo,jestli..."v půlce věty přestal a bylo na něm vidět,že neví,jestli má pokračovat. Chytla jsem ho za ruku a stiskla mu ji,aby pokračoval.
"jestli si mě vezmeš Leo Rossini?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nika Nika | 23. dubna 2011 v 12:48 | Reagovat

Bombaaaa si uzasna :)...A ten pribeh nema chybu ♥ moja srdcovka

2 leahuntress leahuntress | 23. dubna 2011 v 13:17 | Reagovat

[1]: děkuju :) jsem ráda,že se moje "práce" někomu líbí :-)

3 Nika Nika | 23. dubna 2011 v 20:21 | Reagovat

Si strasne talentovana urcite raz napises knihu a budem prva kto ju bude mat si velmi dobra a je to dost napinave :) takze cakam co bude dalej :) som sa do tohto pribehu zalubila nwm od neho otrhnut oci ♥

4 leahuntress leahuntress | 23. dubna 2011 v 20:45 | Reagovat

[3]: ještě jednou mooooc děkuju :-)  :-)

5 Nika Nika | 23. dubna 2011 v 20:56 | Reagovat

[4]: Nedakuj len takto krasne pis dalej a ja budem prva ktora bude mat tvoju knihu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama