Kapitola 11

22. dubna 2011 v 18:29 |  Kniha 2(Pomsta)
Jakmile jsem byla zase ve vězení,přitáhla jsem knihovnu blíž ke stěně a svalila se na pohovku.
To,co jsem řekla Marcovi bylo ode mě ošklivé. Měl mě rád,ba ještě víc,mě miloval a já jsem jeho lásky zneužívala. Ne nezneužívala,teda možná částečně,ale hlavně jsem k němu nebyla upřímná a to bylo možná horší. On si zasloužil milovat někoho,kdo by nebyl za zlý jako já a miloval by ho z celého srdce,jelikož on si to zasloužil.
Při myšlenkách o Marcovi,se mi v mysli vybavil Samuel. Předpokládala jsem,že jeho už nikdy neuvidím. Sice jsem si myslela,že ho miluju,ale lhala jsem sama sobě. Cit to byl,ale ne tak silný jako k Marcovi,a hlavně ne jako k Marcusovi. Samuel byl prostě Samuel. Byla to další kapitola mého života,kterou si už asi nikdy znova nepřečtu. Třeba se mýlím a opravdu ho mám Samuela ráda,ale nikdy to nebylo jako s Marcusem.
Vzpomínka na Marcuse ve mně vyvolával vztek na mého otce. Jako otce jsem ho vždy měla ráda,ale po tom,co udělal,jsem k němu nic necítila kromě nenávisti. Nikdy z hlavy nevymažu obraz zničeného Marcuse,jak se opírá o strom a dívá se na mě svýma krásnýma očima. Nikdy nezapomenu na jeho poslední pocity,které jsem cítila skrze naše pouto. Žádný Samuel,bohužel ani Marco by mi nikdy nemohli vynahradit Marcuse.
Cítila jsem,jak mi tečou slzy po tváři. Ač jsem si to nepřipouštěla,Marcus mi chyběl pořád stejně. Když jsem zabíjela upíry,nemyslela jsem na něj tolik,pak jsem potkala Samuela a ten taky nepatrně odstranil Marcuse z mé hlavy,ale tady,kde jsem neměla co dělat,jsem vzpomínala.
Zavřela jsem oči, a chtěla se znova prospat,když jsem v hlavě zaslechla melodii. Prudce jsem otevřela oči a posadila se. Nebyla to ledajaká melodie,byla to melodie,kterou jsem si pobrukovala při prvním setkání s Marcusem. Melodii,kterou jsem znala od maminky. Takže buď už opravdu blázním a nebo.... Ne,to není možný,pomyslela jsem si a šla si do koupelny namočit obličej studenou vodou.
I když jsem si opláchla obličej,stále mi ta melodie zněla v hlavě. Protřepala jsem hlavou a podívala se do zrcadla nad umyvadlem. Měla jsem ztrhaný obličej,kruhy pod očima,ale moje oči byly jiný. Moje oči jakoby zářily,jakoby nepatřily k mému zničenému tělu,ale k někomu jinému. Ty oči....
"Marcus je mrtvý,sama jsi to viděla"řekla jsem si pro sebe a chtěla se odvrátit od zrcadla,když jsem koutkem oka něco zahlédla. Podívala jsem se pozorněji a po pár vteřinách zaječela. Chtěla jsem přestat,ale nešlo to,ne po tom,co jsem spatřila. Za mnou stál Marcus.
Rychle jsem se otočila za sebe,ale nikdo za mnou nebyl. Jenže když jsem se podívala do zrcadla,viděla jsem ho za sebou. Tak buď už fakt blázním a nebo vidím ducha. Jenže když jsem se znova otočila,pořád tam nikdo nebyl. Obrátila jsem se zpátky k zrcadlu a natáhla ruku směrem k Marcusovi. Připadala jsem si jako blázen,ale čím víc jsem se rukou blížila k němu,tím víc se usmíval. Stačilo pár centimetrů,abych se dotkla zrcadla na místě,kde jsme ho viděla,ale zarazila jsem se. Jelikož jsem se soustředila jenom na Marcuse,nevšimla jsem si mého odrazu. Už jsem nevypadala zničeně či utrápeně,ale tam jsem byla šťastná. Nejdřív jsem myslela,že se mi to taky zdálo,ale když jsem se dotkla rukou mého obličeje,,zjistila jsem se,že se usmívám. Já teď opravdu vypadala tak,jak jsem se viděla.
Podívala jsem se zpátky na Marcuse,ale už tam nebyl. Chtěla jsem vědět,jestli blázním a nebo ne a jediný,kdo by mohl znát odpověď,byl Frederick.
Vlítla jsem do obýváku a začala bušit na vchodové dveře.
"Marco!"zakřičela jsem a bouchla do dveří.
"co je Leo?"přišel až ke mně do obýváku a podíval se na mě.
"co ti je Leo?"zeptal se starostlivě,když asi viděl můj pološílený výraz.
"musím mluvit s Frederickem a neptej se mě proč"
"ale..."
"prosím Marco"poprosila jsem ho a upřela na něj smutně oči. Bylo to nefér,ale musela jsem to udělat.
"tak počkej chvíli"řekl mi a odešel. Vrátila jsem se zpátky na pohovku a čekala.
Byla jsem nervozní,protože pořád nikdo nepřicházel. Když už jsem chtěla začít znova bušit na dveře,konečně jsem se dočkala.
"Leo"
"ahoj Fredericku,něco od tebe potřebuju,týká se to..."zarazila jsem se a podívala se významně na Marca. Ne,opravdu jsem hnusná osoba.
"máte pět minut"upozornil nás a nechal nás osamotě,
"potřebuju pučit knihu o poutech mezi upíry. Určitě nějakou máš a já ji nutně potřebuju"vychrlila jsem na něj rychle.
"Leo,Marcus je mrtvý"připomněl mi jemně a soucitně se na mě díval.
"a co když ne? Co když žije? Já vím,Maurice mu utrhl hlavu,ale co když je naděje? Než umřel měl moji krev a když jsem ho pohřbívala,přiložila jsem mu hlavu zpátky k tělu,tak co když se vyléčil? Co když je opravdu naživu?"
"ach Leo"
"nech toho Fredericku,neblázním,jenom si potřebuju něco ověřit nic víc. Udělej to pro mě prosím"požádala jsem ho a cítila,jak mi slzy oči. Co když mám pravdu? Co když je to pravda?
"no tak dobrá"povzdechl si,pohladil mě po hlavě a otočil se k odchodu.
"ať to bylo cokoliv,co tě přinutilo myslet si,že by mohl být naživu,uvědom si,že jsi byla dlouho pod stresem a mohlo se ti to jenom zdát"řekl potichu a odešel. A co když má pravdu on? Co když jsem opravdu tak na dně,že vidím to,co neexistuje? V poslední době pořád spím a přesto vypadám špatně a zoufale.
Za pár minut zaklepal Marco a přinesl mi knihu od Fredericka. Vzala jsem si ji od něj a pousmála se nad duchaplností Fredericka,když obalil knihu novinami,aby nebylo vidět,co to je za knihu je. Marco se na mě zamyšleně podíval a pak odešel.
Sedla jsem si na pohovku a položila si knihu na stehna. Nevěděla jsme,co mám hledat,ale číst se mi ji celou taky nechtělo. Proto jsem ji prostě někde otevřela.
Pouto mezi upírem je něco,co se nedá vysvětlit. Aby jste pouto pochopili,musíte ho s někým mít. Jako každý je upír je osobností jiný,tak i pouto může být jiné,ale vždy spojuje dva upíry,které se milují.
Dobrý,tak tohle jsem věděla taky. Letmo jsem prolétla dalšími stránkami,dokud jsem nenarazila na něco zajímavého.
Pouto končí smrtí jednoho z upírů. Druhý upír ve většině případů spáchá sebevraždu a nebo se začne stranit společnosti. Každý upír pozná,když je jeho druh mrtvý. Část jeho duše totiž umře spolu s druhým upírem. Nové pouto navázat jde,ale nestává se to často. Přeživší upír většinou má deprese,nemá chuť na krev ani nemá chuť žít.
Takže první naděje. Žít jsem chuť měla a to dost,zejména při představě,jak pomstím Marcuse. Krev jsem sice odmítla,ale z důvodu,že jsem nechtěla mít s upíry nic společného. Nyní,když jsem ji zase ochutnala,mám na pořád chuť. A deprese opravdu nemám,jediný,co mě trápí,je můj milostný život.
Otočila jsem na další stránku,ale nic dalšího zajímavého jsem nenašla. Nikde se nepsalo o tom,že je možné vidět přízraky či slyšet něco v hlavě. Takže jsem blázen. Tak to jsem v dané situaci opravdu potřebovala. Jsem uzavřená na pár století ve vězení,budu potravou pro pomstychtivé upíry a jsme cvok. Už se nedivím,že upíří po skončení pouta páchají sebevraždy,já už měla k tomu docela blízko. Jestli se mi ještě zjeví Marcus,asi to jen tak nerozdejchám. Ještě teď mi tlouklo srdce,když jsem na pár vteřin pomyslela,že stojí za mnou a že žije.
Zaklapla jsem knihu,ale chtěla jsem se k ní zase vrátit v budoucnu. O poutu jsem věděla jenom základní informace a jak jsem si všimla během pár týdnů,Rada mi toho hodně zatajila.
Chtěla jsem si jít lehnout a přemýšlet o tom odraze v zrcadle,jenže jsem neměla příležitost. Dveře do vězení se otevřely a vstoupil Marco. Věděla jsem,co mě čeká,podle jeho zarmouceného výrazu. Postavila jsem se a čekala.
"musíš jít Leo"oznámil mi potichu a já vstala z pohovky. Zamířila jsem ven z cely,rovnou na chodbu,kde se nacházela mučírna.
Marco mě chytil za ruce a odvedl mě ke kruhům se safíry po obvodu. Ty kruhy byly dost podobné těm,ve kterých byl Samuel. Neodporovala jsem Marcovi a nechala se spoutat. Rozhlédla jsem se kolem a všimla si upíra,který čekal přitisknutý u zdi. Vypadal tak na 17 let,moc brzo proměněný v upíra.
Jakmile jsem měla ruce upevněné v okovech,Marco mi přetáhl šaty přes hlavu,ale nepustil je na zem. Jednou rukou mi je držel u pasu a druhou mi sundal pás. Celou dobu stál tak,aby zakryl moji nahotu před tím upírem. Zajímalo by mě,jestli to bylo z důvodu,že nechtěl,aby mě někdo viděl nahou a nebo že byl tak šlechetný. Jak jsem znala Marca,byla to spíš ta druhá možnost. Ani teď když jsem před ním stála nahá,se na mě ani jednou nepodíval. Celou dobu pozoroval pás.
"Maurice nám přikázal,aby jsme ti ho sundali,že neutečeš"vysvětlil mi tiše mezitím,co mi sundala pás. Ta úleva,když jsem ho neměla na těle byla úžasná. Moje pokožka se okamžitě zregenerovala,všimla jsem si,že na toho neznámého upíra to udělala dojem. Jistě nečekal,že když jsem jenom poloviční upírka,jsem schopná se léčit tak rychle. Jenže můj dobrý pocit,jak moc jsem ho ohromila,okamžitě zmizel,když jsem si uvědomila,že možná bude chtít něco víc než jen krev.
"Marco?"ozvala jsem se vyděšeně. Zvedl hlavu od pohozeného pásu a podíval se mi do očí. Sice nevím,co v nich viděl,ale pochopil.
"neboj,chce jenom krev"vysvětlil mi tiše a na slovo jenom dal důraz. Přetáhl mi šaty zpátky přes hlavu a něžně se na mě usmál. Celou dobu se mi díval do očí a já v nich viděla bolest,něhu a lásku,kterou ke mně cítili i přes to,co jsem mu už několikrát udělala. Nevydržela jsem ten pohled a sklopila hlavu.
"je připravená"oznámil tomu upírovi a podešel ode mě. Slyšela jsem,jak se ke mně ten upír blíží. Sice rychle,ale podle jeho chůze jsem poznala,že se mě bojí. Věděla jsem,co se ode mě očekává a proto jsme se ani nehnula. Pokud to budu tady chtít přežít,budu se muset chovat slušně. Budu muset zkrotit svoji výbušnou povahu,abych se vyhnula tomu,že na mě Maurice znova pošle Arthura. Hádala jsem,že to udělal stejně jenom kvůli tomu,že věděl,že tohle mě poníží. Teď už bude tu aukci hlídat,aby se ke mně nedostal každý šumák. Měl mě rád.
"zdravím Lovkyně"pozdravil mě pan neznámý a já ohromeně zvedla hlavu. Jeho pozdrav nebyl lhostejný ani ironicky,ale plný úcty. Pozorovala jsem ho a tím jsem ho znervóznila Dokonce se zčervenal.
"kdo jsi?"zeptala jsem se ho zvědavě. Marco si ale hlasitě odkašlal a já pochopila,že na tohle se nesmím ptát.
"to nevadí"vzkázal směrem k Marcovi,ale ani se na něj nepodíval.
"já jsem Claudio"představil se mi a dokonce se mi nepatrně uklonil. Zírala jsem na něj nevěřícně.
"víš,já tě obdivuju. Všechno,co jsi udělala kvůli své lásce. Jak si nechala žít jeho rodinu a jeho a jak ses mstila. K tomu jsi poloviční upírka a máš sílu a rychlost jako člen Rady. Řekl bych,že za pár století budeš hrozba i pro radu"vychrlil ze sebe a teď jsem byla já na řadě,abych zčervenala.
"děkuju,ale možná už by ses měl napít"připomněla jsem mu a naklonila hlavu na stranu.
"promiň"zamumlal tiše a zakousl se mi do krku. Byl jemný a ani se nezakousl hluboko. Po chvilce zasténal slastí,jak moc mu moje krev chutnala. Podívala jsem se na Marca a čekala,že to bude pozorovat,ale byl otočená ke mně zády.
Claudio ze mě moc dlouho nepil,ale i tak v sobě měl hodně mé krve.
"víš,máš velmi chutnou krev a cítím se tak svěže"přiznal,ale hned se zrudl. Ten kluk se mi líbil čím dál víc.
"díky"poděkovala jsem mu. Marco se u mě vynořil a odepl mě od kruhů. Narovnala jsem se a postřehla jsem,že se Claudio vyděsil.
"co je?"zeptala jsem se ho.
"už chápu,proč si byla hrozba a jsi hrozba pro upíry. Vyzařuje z tebe síla a zlost.. Tebe bych naštvat nechtěl."
"tak se o to ani nikdy nepokoušej"upozornila jsem ho a Claudio se mi znova uklonil ale tak,že si klekl i na koleno. Zasmála jsem se tomu a šla ke dveřím do cely.
"seš faj kluk"sdělila jsem mu a vešla zpátky do cely.
"Leo?"ozval se za mnou Marco,hned po tom,co odvedl Claudia.
"hmmm"seděla jsem na pohovce a stále přemýšlela o Marcusovi.
"je ti dobře?"
"Claudio byl opatrný a milý,nic mi není,neboj se"uklidnila jsem ho. O tohle mu asi nešlo. Posadil se vedle mě a natočil mi hlavu k němu,
"co se tady stalo? Co tě rozhodilo? Když jsem přišel byla si v obličeji bílá a vypadala si jako by si snad viděla ducha"při jeho poslední větě jsem nadskočila a konečně se na něj pořádně podívala.
"nic se nestalo"řekla jsem stroze a hned toho litovala. Jeho výraz se ze starostlivého změnil na nešťastná a já si uvědomila,jak moc mu zase ubližuju.
"neboj se o mě Marco,já něco vydržím"naklonila jsem se k němu a pohladila ho po tváři. Jako moc by to bylo všechno jednoduché,kdybych zapomněla na Marcuse a byla s Marcem. Maurice by mě určitě propustil a já byla svobodná a mohla bych zase žít v sídle jako předtím než jsem potkala Marcuse.
Chtěla jsem dát ruku pryč z jeho obličeje,ale položil na ni svoji. Byla jsem u něj moc blízko,tak jsem se chtěla aspoň odtáhnout,ale než jsem tak mohla udělat,letmo mě políbil na rty.
"Marco"povzdechla jsem si a on dal ruku pryč. Okamžitě jsem svoji stáhla dolů a poposedla jsem si kousek od něj.
"já tu budu pro tebe pořád Leo"oznámil mi něžně a zvedl se. Nechtěla jsem se na něj podívat a tak jsem se radši dívala před sebe. Asi ani nečekal jinou reakci. Než odešel,políbil mě jako vždy na čelo a zmizel.
Doprčic,proč je to tak těžký. Ráda ho mám a Marcus je mrtvý,tak co to tady dělám? Natáhla jsem se na pohovku a usnula jsem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama