Kapitola šestá (Pomsta)

31. července 2010 v 0:06 |  Kniha 2(Pomsta)
Zvedla jsem se ze země a přistoupila k upírovi,který mě pozdravil. Chtěl se mi uklonit,ale pak si uvědomil,že už nejsem jeho velitelem.
"co tu děláte Marco?"zeptala jsem se ho naštvaně a podívala se na ostatní lovce. Byli tu všichni nejlepší lovci. Mezi nimi i Cam,Derek,Kristian a Michael. Mauricemu se nejspíš už nelíbilo,jak mu vyvražďuji jeho kumpány.
"přišli jsme tě odvést na příkaz Maurice"odpověděl mi a Leon si stoupl za má záda,aby mě mohl spoutat. Otočila jsem se a plnou sílou ho nakopla do hrudi. Neočekával to,ale na rozdíl od takového Leonarda měl tvrdý výcvik a věděl,jak náraz trochu zpomalit. Otočila jsem se zpátky k Marcusovi a varovně zavrčela.
"já nikam nepůjdu. Věznili mě tady dost dlouho a já už se těším,až zabiji dalšího upíra,který vysává lidi pro pobavení"sdělila jsem mu neúprosně a vydala se ke dveřím. T mi zatarasili Adrian s Juniusem a byli připraveni bojovat. Měli útočný postoj s vyceněnými špičáky.
"tak dobrá"povzdychla jsem si a zaútočila na ně.
Čekali to a byli připraveni,ale moje síla je převálcovala. Chytla jsem Adriana za ruku a mrštila s ním o zeď. Chtěla jsem skočit na Juniuse,ale předběhl mě. Kopl mě do obličeje a já letěla vzduchem. Ve vzduchu jsem se otočila a dopadla v pořádku na nohy.
"vzdej se Leo,je nás tu víc a my ti nechceme ublížit. Maurice tě chce zpátky,chybíš mu"snažil se mě Marcus zklidnit,ale nepomohlo to,ba naopak. Zmínka o Mauricemu mě nehorázně moc rozzuřila. Muselo to na mě být vidět,protože lovci začali přede mnou ustupovat.
"to si mě rozmyslet dřív,než urval Marcusovi hlavu"procedila jsem skrz zuby a hlasitě zavrčela. Musela jsem opravdu vypadat nebezpečně,protože podle výrazů lovců,se mě báli a lovce nejde jen tak něčím vystrašit.
"to já vám nechci ublížit,takže radši ustupte"doporučila jsem jim a vydechla. Zapomněli na můj dech a nepřipravili se na něj. Opravdu se začali rozestupovat,abych mohla projít,jenž se to zvrtlo.
Do místnosti vešel někdo,koho jsem tady nečekala. Celou místnost naplnila jeho moc. Moc,kterou jsem už pocítila u Samuela. Moc,o který jsem neměla tušení,že by ji upíří mohli mít. Jeho síla probudila z tranzu všechny lovce bez toho,aniž by promluvil. Samuel se mě musel dotknout,abych pocítila to, co tomu upírovi stačilo,aby byl se mnou v místnosti. Musela jsem uznat,že to byl opravdu mocný upír. Byl to můj otec.
"okamžitě přestaň Leo"přikázal mi a v jeho hlase jsem pocítila sílu toho rozkazu. Kdyby to byl normální rozkaz,nemusela bych poslechnout,ale on na mě použil svoji moc. Pod tou tíhou jsem se svezla na zem a uklonila se mu. O tomhle se mi nikdy nezmínil,že umí.
"otče"zamumlala jsem a začala se třást. Něco se mnou dělal a mě se to vůbec nelíbilo.
"vypadá to,že si se zbavila znaku rady"podotkl rozmrzele a stoupl si přede mne.
"nechtěla jsem být ničí majetek. Já už vím o označení"podívala jsem se na něj a snažila jsem se odporovat jeho příkazu. Chtěla jsem se postavit,ale nešlo to.
"nedokážeš se vzpírat mému příkazu"informoval mě a hodlal mě pohladit po hlavě. Ucukla jsem a jeho ruka zůstala ve vzduchu.
"já už nejsem tvoje milovaná dceruška,tak se nesnaž být můj laskavý otec,který mě miluje"upozornila jsem ho sarkasticky. V jeho očích jsem spatřila těžko potlačitelný vztek. Napřáhl se a vrazil mi facku. Nehlídal se a já odlétla kousek stranou. Tvář mi hořela a odřela jsem si stehno,jak jsem dopadla na bok. Během vteřiny jsem ho měla vyléčené.
"nebuď drzá"sdělil mi a nepatrným posunkem dal příkaz Matthewovi a Christianovi. Došli ke mně a spoutali mi ruce řetězy se safíry. Oni znali účinky safírů a nikdy mi to neřekli. Vlastně mi toho neřekli spoustu.
"takže teď jsem tvůj vězeň?"optala jsem se ho výsměšně a čekala další facku. Už jsem myslela,že mi ji vlepí,když si povzdychl a otočil se zády ke mně.
Snažila jsem se vyprostit z těch pout,ale byli silnější než ty,kterými mě drželi tady. Ruce mě pálily,ale věděla jsem,že mám pokožku zahojenou. Rychle jsem se uzdravovala.
Christian mě vytáhl na nohy a strčil do mě,abych se vydala za Mauricem. Zašklebila jsem se a dýchla na něj. Na chvilku se mu oči zatemnily,ale hned se zase vyjasnily.
"nesnaž se Leo,Maurice má větší vliv než ty"pošeptal mi Derek,který šel kolem. Měl pravdu. Moje moc versus Maurceho moc,jsem byla já,ta poražená.
Jakmile jsme vyšli ze sklepa,rozhlédla jsem se kolem,jestli tady byl ještě Samuel. Oddychla jsem si,když jsem ho nikde neviděla.
"vysvětlíš mi Maurice,jak mám běžet se zavázanýma rukama?"zeptala jsem se ho jízlivě a ukázala jsem mu moje svázané ruce.
"my ti je rozvážeme,protože vím,že neutečeš. Já ti to totiž přikážu"odpověděl mi a během okamžiku jsem měla volné ruce.
"půjdeš s námi a neutečeš"přikázal mi a já bezmyšlenkově přikývla. Kruci! To je špatné. Najednou mě něco přinutilo,abych se podívala směrem k lesu. Nejdřív jsem nic neviděla,ale pak jsem si všimla někoho na větvi. Byl to Samuel. Automaticky jsem roztáhla rty do úsměvu a lehce kývla na pozdrav. V tu chvíli jsem chtěla jít za Samuelem,ale nemohla jsem kvůli rozkazu od Mauriceho. Jenže Samuel mě tolik lákal,že jsem se snažila vzpírat.
Udělala jsem první krok od lovců,směrem k Samueovi,když mnou projela ohromná bolest. Bylo to,jako kdyby mi někdo rval tělo na kusy. Udělala jsem další krok a podlomily se mi nohy. Plazila jsem se dál a myslela jsem,že mi exploduje hlava. Podívala jsem se za sebe a viděla,jak mě všichni lovci pozorují. Věděli,že jim neuteču.
Jenže jsem to nehodlala vzdát,pořád jsem viděla Samuela a to mi stačilo,abych pokračovala. Odplazila jsem se o kousek a z pusy mi začala téct krev. Dokonce mě začalo pálit i tělo,i když jsem neměla na sobě žádný safíry,kromě medailonku od Samuela.
Ta bolest se nedala vydržet. Zvedla jsem zrak a srazila se s očima plnýma bolesti a něhy. Věděla jsem,že se Samuel nemůže ukázat Mauricemu,jinak by ho taky odvedl do sídla. Samuel chtěl žít po svém a ne podle konvencí rady.
"myslím,že už chápeš,že je lepší neodporovat mému rozkazu"ozval se za mnou Maurice a někdo mě zvedl do náručí. Byl to Marco.
Chytila jsem ho okolo krku a nechala se nést směrem k sídlu. Naposledy jsem se podívala do lesa,ale Samuel už tam nebyl.
"co si to dělala Leo?"zeptal se mě něžně Marco a pohladil mě prsty po tváří.
"jenom správnou věc"odpověděla jsem mu a zabořila obličej do jeho hrudi. Plakala jsem. Už jsem přišla o Marcuse,nyní o Samuela a ještě k tomu se vracím do sídla.
"Mauricemu jsi pěkně zavařila,nemohl říct,kdo vraždí všechny upíry,ale musel slíbit,že toho vraha najde a zabije ho"sdělil mi Marco a usmál se na mě.
"hrozně zuřil,když mu došlo,co děláš"pokračoval dál a já zavřela oči. Bylo mi špatně a byla jsem utahaná.
"hm"zamručela jsem.
"jak jste mě vlastně našlo?"zajímalo mě.
"Maurice tušil,že půjdeš po Leonardovi,poté o mu došlo,jak si vybíráš svoje oběti.. Sice jsme prošli ještě pár potenciálních měst,ale jeho odhad byl dobrý."vysvětlil mi a já už nevydržela dál vnímat. Usnula jsem.
Probudil mě něčí dotyk na tváři. Prudce jsem otevřela oči a zavrčela,když jsem zjistila,že to byl Maurice. Vyjeli mi špičáky a já se od něj mimovolně odtahovala. Nechtěla jsem být v jeho přítomnosti,natož aby se mě dotýkal.
Jakmile jsem si myslela,že jsem od něj dost daleko,postavila jsem se a zaujala obrano-útočnou pozici. Byla jsem odpočatá a tím pádem i silnější. Úplně jsem cítila,jak mnou probíhá moje síla a tušila jsem,že oni ji musí cítit taky.
"to už nechceš být ani v mé blízkosti? To mě tolik nenávidíš?"zeptal se mě zoufale a já na jeho odpověď hlasitě zavrčela. Jeho ublížený výraz mi dal jasně najevo,že to pochopil.
"kdyby ti někdo zabil moji maminku,miloval by si ho snad?"položila jsem mu kousavě otázku a pozorovala jeho reakci. Ztuhl a pak se jeho rysy změkly,při vzpomínce na moji maminku.
"nejspíš bych ho zabil"odpověděl mi tiše a já se musela usmát.
"v tom případě se musíš hodně nenávidět,že? Divím se,že ses tedy nezabil,jak tady tvrdíš"podotkla jsem jízlivě a provokativně se na něj podívala. Po mé poslední větě mu vyjeli špičáky a skoro to vypadalo,že mě napadne,ale nakonec se zase uklidnil. Jenom jsem pocítila,jak mě jeho moc obklopuje a já z ní cítila zlost,strach,nenávist k sebe sama a lásku k mé matce a i ke mně.
"jsi poněkud prostořeká Leo"sdělil mi smutně a otočil se k Adrianovi a řekl mu,aby mi donesli jídlo a pití.
"to víš otče,když ti osobu ,kterou miluješ zavraždí otec,tak to člověka drobet změní"zakřičela jsem na něj než zmizel a já se sesunula k zemi. Nemohla jsem se podívat na lovce,hádala jsem totiž,že jim Maurice přesně neřekl,co se stalo. Vlastně viděli jenom mě,jak jsem byla rozzuřená a věděli,že jsem od nich odešla. Nejspíš nikdo nevěděl,co v lese stalo. Tedy až na Kristiana,Dereka a Cama,kteří Marcuse znali a věděli,jak jsem ho měla ráda.
"páni" zvolal obdivně Lucius a já se na něj naštvaně otočila.
"nemyslím si,že by to bylo nějak znamenitý"procedila jsem skrz zuby a tiše zavrčela. Lucius se vyděsil a bezmyšlenkově se mi uklonil. Starý zlozvyk,pomyslela jsem si a usmála se.
Nechala jsem v sobě proudit moji moc,tak silně,aby se aspoň lehce otírala o lovce. Věděla jsem,že na Mauriceho ani na Samuela nemám,ale chtěla jsem zkusit,jestli to aspoň částečně dokážu jako oni.
Hluboce jsem zavrčela a rozhlédla se kolem . Všichni lovci se mi současně uklonili. Byl to zvláštní,mít takovou moc. Takovou sílu,jsem předtím neměla a po 150 letech jsem silná skoro jako 800letý upír.
"co se to tady děje?"ozval se za mnou rozlobený hlas. V tom momentě se mi přestali lovci klanět a tvářili se zahanbeně.
"nic otče,co by?"ozvala jsem se troufale a drze se mu podívala do očí. Dlouho dobu jsme se měřili očima a ani jeden z nás neplánoval,že uhne pohledem první. Občas jsem si myslela,že jsem Mauriceho vlastní dcera,jelikož v některých případech jsem mu byla podobná,až mě to děsilo. Oba jsme byli tvrdohlaví,neoblomný a temperamentní.
"musíme vyrazit pane,je pozdě a vy musíte být ráno v sídle"připomněl mu opatrně Marco a Mauricemu nezbývalo než se na něj podívat.
"máš pravdu Marco,je čas"souhlasil s ním a na mě se už nepodíval. Usmála jsem se vítězně a připravila se k odchodu.
"tohle si vem na sebe Leo,vracíš se do sídla"řekl mi Marco a hodil po mně oblečení. Tílko,kraťasy a hábit.
Převlékla jsem se,ale hábit jsem na sebe nevzala,vrátila jsem ho zpátky Marcovi.
"nepatřím už k lovcům"vysvětlila jsem mu,když jsem viděla jeho udivený výraz. Kývl na srozuměnou a vzal si ho ode mne.
"ale jsi moje dcera,takže jsi ho oblékneš. Marco dej ji ho zpátky"přikázal mu a on jeho příkazu vyhověl. Jenže já ne.
"já si ten hábit na sebe nevezmu"řekla jsem mu a každé slovo jsem zdůraznila.
"když si ho nevezmeš sama,tak ti to přikážu"varoval mě a já se ušklíbla.
"no,řekla bych,že nic jiného ti nezbývá,jestli nechceš,abych ti tu podkopávala autoritu,otče" bavilo mě ho provokovat. Jeho obličej zbrunátněl a vlepil mi facku,dnes již podruhé.
Čekala jsem ji a proto svoje tělo,co nejvíc zpevnila. Nepohla jsem se ani o milimetr. Maurice vypadal překvapeně. Nevím,jestli tím,že mě zase uhodil nebo to,že jsem neodlétla jako minule. Ještě abych mu udělala tu radost,že tady budu od jeho rány létat vzduchem. Nikdy. Jo to bych měla další vlastnost,kterou jsem měli stejnou. Oba nemáme rádi,když někdo pokoří.
"už se mě laskavě nikdy nedotýkej"sdělila jsem mu varovně a schválně jsem přehlídla nataženou Marcovu ruku s hábitem..
"neměli jsme náhodou vyrazit?"optala jsem se sladce a rozběhla se. Podvědomě jsem cestu do sídla znala,stejně jako každý upír. Vždyť tam přeci žil náš "otec",ne?
"změnila ses"podotkl Marco a znělo to docela smutně.
"nezměnila,jenom jsem si přehodnotila jistá fakta"vysvětlila jsem mu a zrychlila. Neměla jsem náladu se s někým bavit. Ani s Marcem,kterého jsem si stále dost vážila.
Nikdo mi nestíhal. Běžela jsem sama a občas jsem přeskočila na strom a skákala ze stromu na strom. Nebo jsem si skočila jen tak a letěla jsem skoro kilometr. 150 let jsem neběhala takhle rychle. Měla jsem jinou představu,jak si budu užívat moje upírské probuzení. Třeba že ten čas s trávím se Samuelem.
Najednou jsem před sebou ucítila medvěda. Musel být ode mne,tak 20kilometrů. Nejenom,že jsem dlouho neběhala,ale ani jsem nepila.
Mým hrdlem projela ohromná bolest při pomyšlení,kolik může mít ten medvěd v sobě krve. Vyjeli mi špičáky a já zrychlila. Lovci byli daleko za mnou a já měla díky tomu dost času.
Tiše jsem se přiblížila k medvědovi a připravila se na skok. Když jsem si byla jistá,že mě nepostřehl,skočila jsem na něj. Zabořila jsem mu špičáky do krku a začala sát.
Moje tělo vrnělo štěstím. Tělem mi projela známá slast z krve,kterou jsem tak dlouho nepocítila. Jestli předtím jsem byla silná,tak teď se moje síla musela ještě zvětšit. Pociťovala jsem tu změnu na mém těle. Například to,že hrozně moc toužilo bojovat. Zajímalo by mě,jakou reakci by mělo moje tělo na lidskou krev.
Když mě lovci doběhli,medvěd byl vysátý do poslední kapičky a já jsem ležela na zemi a odpočívala. Toužila jsem něco provést.
Jedním plynulým pohybem jsem se zvedla a přitiskla Marcuse na strom. Strhla jsem z něho hábit,neklonila jsem se k jeho krku a přitiskla na něj moje zakrvácené rty. Hlasitě vzdychl a tím mě ještě víc pobídl. Holt upíří myslí stále jenom na ty dvě věci.
Zakousla jsem se mu do krku a on se zakousl do mého. Mém tělem se šířila rozkoš a celou mě to pohltilo,že jsem nevnímala nic okolo sebe a na všechno jsem v tu chvíli zapomněla.
Jenže čím víc jsem měla v sobě krve,tím jsem byla silnější a tím víc mě pálil přívěšek se safíry. Ten přívěšek mi něco říkal,ale nemohla jsem si vzpomenout.
Pak mi ale blesklo hlavou jméno Samuel a já se vzpamatovala. Okamžitě jsem se od Marca odtrhla a odskočila od něj. Jazykem jsem si slízla jeho krev z mých rtů a snažila se uklidnit. Co jsem to proboha zase vyváděla,pomyslela jsem si a otočila se zády k Marcovi.
Zase jsem mu to udělala. Jenom jsem ho využila kvůli tomu,že jsem se přestala ovládat. Nesmím dávat průchod svým emocím,zvlášť když budu v přítomnosti Marca.
"zase tolik ses nezměnila"prohodil uštěpačně Maurice a já si povzdychla. Bohužel v tomhle měl pravdu.
"promiň Marco"omluvila jsem se mu. Ucítila jsem studenou ruku na mém rameni.
"v pořádku Leo"zašeptal a lehce mě políbil na krk. Někdy si říkám,že jsem pěkná kráva a i děvka. Nejdřív Marcus,potom Marco,pak zase Marcus,později Samuel,nato upíři ve vězení,ale na mou obhajobu,já za to nemohla. No a opět Marco.
"nic není v pořádku,všechno je špatně"zamumlala jsem a pokračovala dál do sídla.
Už jsem se nedokázala dál vzpírat. Běžela jsem stejně rychle jako ostatní a po chvíli mě napadlo,že mi tohle chybělo. Myslím to,že jsem byla opět s lovci a jako lovkyně se cítila.
Jenže pak jsem tu myšlenku zahnala. Už dlouho jsem nebyla lovkyni a taky již nebudu. Marcusova ztráta byla pro mě velkou motivací,proč s ním praštit a stát se Lovkyni upírů a ne být lovkyni nečistých.
"vítej mezi námi"přivítal mě pobaveně Derek a já ho praštila,že o kousek odlétl. A to jsem se snažila být milá. Než jsem se nadála,Derek mě praštil taky.
Vlastně mi tohle chybělo . Chyběli mi kluci a jejich pošťuchování. Stále pro mě byli nejlepší přátelé,skoro až rodina a to se nejspíš ani nezmění. Usmála jsem se na něj a trošku zrychlila.
Skoro celou cestu jsem se s kluky pošťuchovala nebo jsme se honili. Cítila jsem se jako za starých časů než jsem potkala Marcuse a jeho rodinu. Byla jsem volná,uvolněná a přinejmenším i trošku šťastná.
Jednou jsem dokonce přistihla,jak nás Maurice spokojeně pozoruje. To mi pěkně zkazilo náladu. Mauriceho jsem nenáviděla a nehodlala můj postoj k němu nějak měnit. Stále jsem se mu hodlala pomstít a věděla jsem,že se to jednou stane,i když přijdu nejspíš o život.
Přeplavali jsme oceán a po vynoření mi moje nálada klesla k bodu mrazu. Stále jsem před sídlem,domovem všech upírů. Tady bych se jako Lovkyně pěkně vyřádila. Povzdychla jsem si a zamířila za Mauricem dovnitř.
Snažila jsem se ignorovat pohledy od upírů i jejich šuškání. Stejně jsem je slyšela. Věděli,že lovci musí nosit hábit a já jsem přeci byla velitelem,takže se divili,proč ho nemám oblečený.
Když ale jedna holka začala rozebírat to,že slyšela,že mi Maurice zabil nějakého upírka,jsem hluboce zavrčela směrem k ni a vycenila špičáky. Vykřikla a zděšeně se na mě dívala,stejně jako ostatní upíři. Kdepak hodná Mauriceho holčička,nyní jsem byla bezcitná Lovkyně. Tedy aspoň jsem si to o sobě myslela,ale čím déle jsem byla v sídle,tím se mi vracely myšlenky na můj předešlý bezstarostný život.
Vypadá to,že Maurice nebude jediný s kým budu bojovat. Souboj mě hlavně čeká sama se sebou,abych si už konečně uvědomila,co chci a hlavně,abych si vyjasnila,kým opravdu chci být.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama