kapitola sedmá

23. července 2010 v 19:40 |  Kniha 1(Nečistí)
Když jsem se vracela domů,vzpomínala jsem na dobu,kdy jsem byla s Michaelem. Byla jsem s ním pomalu dva týdny a díky němu jsem se zase vzpamatovala. Umožnil mi vrátit moji ztracenou chuť zabíjet nečisté,když mi jednoho nechal z těch které měl zabít. Byl tak velký a ohromný a natolik silný,že by dokázal rozbít skálu. Ale já ho zabila. Myslel si,že jsem jen člověk a když jsem na něj vycenila zuby a připravila se k boji,poznala jsem,že dostal strach. Došlo mu,kdo jsem byla. Že jsem byla ta,která ho dneska zabije,kvůli jeho způsobům života. Ten adrenalin,který mi koloval v tu chvíli krví a ten pocit uspokojení,když jsem ho zabila. To se snad ani nedalo popsat.
S Michaelem jsem si také zabojovala a pěkně se přitom vyřádila. Sice jsem jednu dýku poškodila,ale stálo to za to. Věděla jsem,že jakmile uvidím Marcuse asi se mi vrátí všechny vzpomínky na ten jeho dotyk,ale nyní jsem byla povzbuzena tím předešlým lovem,až jsem se nemohla dočkat,kdy je konečně zabiji. Usmyslela jsem si ale,že jejich smrt ještě prodloužím. Přece jenom jsem neznala všechny členy Sullivenů a já je toužila poznat. Chtěla jsem svůj úkol dokončit správně. To že jsem pořádala s Michaelem závody v běhu a dávala jsem si sním páku,jsem brala jako samozřejmost. Bylo mi hned líp,když jsem se mohla zase chovat jako upír.
Doma jsem hodila tašku někam do rohu a šla se osprchovat. Byla jsem z té cesty zpocená a potřebovala jsem ze sebe smýt Michalův pach,který by mě okamžitě prozradil. Jenom zabalená v ručníku jsem se šla postavit před zrcadlo v ložnici,kde jsem si začala prohlížet nové jizvy na mém těle. Ač se mi každá jizva zahojila,že pomalu nešla vidět,tak jenom několik jizev mi nezmizelo. Ty,které jsem měla na zádech od rady. Ty jediné se mi nezahojily. A teď,když jsem se dívala do zrcadla viděla jsem na krku,na klíční kosti,na ruce a na boku jizvy,které byly čerstvé. Věděla jsem,že se mi zahojí,ale do té chvíle je budu muset skrývat.
Oblékla jsem se a šla si něco uvařit do kuchyně. Udělala jsem si pizzu,kterou jsem měla v mrazáku. Byla docela dobrá,ale já měla najednou chuť na něco jiného. Byla jsem tak vyburcovaná z lovu s Michaelem,že jsem si chtěla něco ulovit. Vydala jsem se do lesa,dokud jsem neucítila zvěř. Poblíž byla srnka. Ta mi pro dnešek stačila. Nechtěla jsem se s ní babrat,jenom jsem chtěla její krev,která jí kolovala pod kůží.
Přiblížila jsem se k ní a vyskočila do vzduchu. Srazila jsem jí k zemi,dřív než si cokoliv uvědomila a zakousla jsem se jí do jejího krku. Cítila jsem její krev,kterou jsem polykala. Cítila jsem její strach a moje vzrušení z jejich obav ze smrti,která jí čekala. Byla jsem nasycená nejenom krví,ale i pocitem,který mě uspokojoval. Michael mě opravdu vyléčil z mého přehnaného lidství,uvědomila jsem si a usmála se.
Mohla jsem teď běžet a vtrhnout k nim do domu. Nečekali by to a já bych byla velmi rychlá. Možná přece jenom bych s někým z nich musela bojovat,ale nebylo by to tak hrozný. Chtěla bych vidět jejich obličeje,až by si uvědomili,kdo ve skutečnosti jsem. Že jsem jedna z těch,kteří je vraždili. Ta,jejíž úkol by pronásledovat a zbavovat se těch,kteří měli být podle zákonu zničeni.
Vyrazila jsem pomalu domů a přemýšlela,co tam budu dělat. Neměla jsem moc možností. Nejlepší by bylo jít spát. Celou dobu,co jsem byla s Michaelem jsem vůbec nespala. Spánek je prý lidská záležitost,vysmíval se mi. Taky za to dostal přes pusu,chytrolín. Byly to hezké vzpomínky,ale ty s Marcusem byli hezčí.
"na co to zase myslíš"okřikla jsem se potichu a snažila se nevzpomínat. Nesměla jsem,jinak by to mohlo být čím dál tím víc horší. Už teď jsem byla na pochybách,jestli to vůbec dokážu.
Doma,u vchodových dveří jsem ucítila jeho vůni. Buď byl ještě tady nebo už odešel. Tak či onak byl tady. Uvědomovala jsem si,že se mi zase začal dělat jed,tak intenzivně jako první den,když jsem je ucítila. Moje tělo si zase navyklo zabíjet a moc po tom nyní toužilo. Snažila jsem se trochu ovládnout,ale moc mi to nešlo. Bylo intenzivnější než kdykoliv předtím. Tak teď se jim budu muset vyhýbat určitě,jinak bych je zabila a tím bych se prozradila a to jsem nechtěla. Ne teď!
Vešla jsem dovnitř a rovnou zamířila do ložnice do postele. Chtěla jsem se vyspat,protože jsem měla malou sebekontrolu nad mým tělem a to bylo zlé. Usnula jsem ihned
Ráno,když jsem se vzbudila,tak jsem ještě chvilku odpočívala v posteli. Cítila jsem se hned líp,ale nevěřila jsem si natolik,až je znova uvidím. Nechtěla jsem nic riskovat.
Zvedla jsem se z postele a rutinně jsem vykonala co každý den. Koupelna,snídaně,oblečení.
Dolů jsem zamířila s tím,že dneska musím jet vlastním autem a oni by mnou stejně nemohli přijet. Bylo by to poněkud podezřelé a nebo by museli mít skvělou výmluvu,vždyť nevědí,jestli jsem přijela. Myslím si však,že pro ně byla lepší první možnost. Nemohli na sebe moc upoutávat pozornost. A já bych taky neměla. Takže jsem doufala,že si nevšimnou mých blankytně modrých očí.
Po silnici jsem dneska jela vyjmečně pomalu. Vzpomněla jsem si,jak jsem se první den po nastěhování sem těšila do školy a dneska to bylo přesně naopak. Nechtěla jsem je vidět,ani cítit a ni slyšet. Nechtěla jsem o nich vědět. Už jsem i přemýšlela,že je zabiji a hned se odstěhuji,ale něco mě zde drželo.
Ke škole jsem později než oni. Viděla jsem jejich auto na parkovišti. Zaparkovala jsem a pomalu kráčela do školy,kde budu muset strávit šest hodin. Hned u skříňky si mě všimli mí spolužáci a hned dali hlavy k sobě. Počítala jsem s tím,že jim bude vrtat v hlavě,kde jsem byla tak dlouho. Když jsem šla kolem nich,přistiženě se na mě podívali a radši uhnuli pohledem. Skvělý,vsadila bych se,že díky nim teď o mě Sullivenovi vědí.
,,Ahoj Leo"ozvalo se za mnou a mě se chtělo křičet. Vždyť jsem to říkala. Už o mě věděli.
Pomalu jsem se otočila a doufala jsem,že se tvářím dost přátelsky.
,,Ahoj Kat"ač jsem se snažila tvářit vlídně,můj hlas to zkazil. Cítila jsem z něj odstup,když jsem jí zdravila.
Asi si toho všimla,protože se na mě začala dívat s přimhouřenými očima. Nevěděla jsem co měla udělat,tak jsem se radši otočila a zamířila co nejrychleji do třídy. Ve třídě se bylo málo studentů,asi byli nemocní a ti ostatní se na mě podívali. Nebyla jsem až tak důležitá,tak se okamžitě vrátili ke své původní práci. Sedla jsem si do lavice a připravila se na hodinu.
Celý den se hrozně vlekl a já se hlavně netěšila na dobu,kdy se potkám se Sullivenovými. Po poslední hodině jsem šla rovnou do jídelny,ale snažila jsem se jít co nejpomaleji to šlo. Doufala jsem,že než tam dorazím,oni už tam nebudou. Ovšem,bylo jasné,že Kat už stihla Marcusovi říct,že jsem tady.
V jídelně bylo o hodně míň studentů než normálně. Asi řádila nějaká chřipka. Ještě štěstí,že jsem proti nemocem imunní. Vzala jsem si tác a zamířila k jednomu volnému stolku,co nejdál od nich. Tušila jsem,že jim to bude připadat divný,že si k nim nechci sednout,ale takhle to bylo lepší. Aspoň myslím.
Koutkem oka jsem viděla,jak se zvedli ze židle a namířili si to ke mně. Chritopher vypadal lehce otráveně,zato Kat vypadla přímo nadšeně a Marcus,ten byl zamyšlený. Když došli ke mně,Kat se na mě podívala a čekala,jestli jim umožním sednout si k nim. Kývla jsem hlavou na souhlas,ale dál jsem si všímala oběda,který byl přede mnou. Slyšela jsem jak si odsunuli židle,na které si potom sedli. Dneska měli jenom jeden tác a podle čichu jsem to hádala na salát. Podívala jsem se a měla jsem pravdu. Kat měla před sebou salát. Zase jsem sklopila oči zpátky k jídlu a šťouchala vidličkou do mých těstovin. Napíchla jsem si pár těstovin na vidličku a strčila do pusy. Měla jsem pocit,že se na mě někdo díval,tak jsem zvedla oči a všimla si Marcuse,který mě pozoroval. Začala jsem pomalu žvýkat a přitom jsem Marcusovi jeho pohled opětovala. Viděla jsem,jak mě sledoval a i každý můj další pohyb. Tímhle způsobem jsem snědla celý oběd a byla jsem ráda,že se Christopher zajímal jen o Kat a ona zase o něj. Už tak jsem byla docela nesvá z toho,jak jsem byla pod jeho spalujícím pohledem.
Zvedla jsem se a odnášela svůj tác,když mi ho najednou někdo vzal z ruky. Samozřejmě Marcus. Koukala jsem na něj dost vyjeveně. Co to proboha děla? Pomyslela jsem si a čekala,až se vrátí zpátky ke mně. Když viděl,že ho upřeně pozoruji,jen pokrčil rameny a lehce se usmál. Zařadila jsem se vedle něj a šli jsem spolu ven k autu. Kat i Christopher už byli v autě a čekali na Marcuse. Když si všimli,že jsem šla s ním,jenom se na sebe podívali a dál to neřešili. Ovšem Kat vypadala poněkud šťastně.
Otočila jsem se od nich a chtěla jít k autu,když jsem najednou ucítila letmý dotyk na mé ruce. Obrátila jsem se zpátky a uviděla rozpačitého Marcuse. Usmál se na mě,ale já jsem tu to neoplatila. Zamračila jsem se a šla k autu. Bylo mi ho v tu chvíli líto,ale nemohla jsem udělat tu samou chybu jako předtím. Konečně jsem se z ní vyhrabala a já bych jí udělala zase. To se nesmělo stát. Za žádnou cenu. A hlavně se mi zapnul můj ochranný reflex a já už jsem se chtěla prát. Nemám ráda,když se mě dotýkají upíři,zvlášť poté co jsem jich pár zabila v poslední době.
Nasedla jsem do auta a projela co nejrychleji kolem toho jejich. Snažila jsem se podívat jejich směrem,ale nepovedlo se mi to. Zahlídla jsem zachmuřenou Kat,která se ptala Marcuse,co se stalo. Ten jen pokrčil rameny a díval se na mě,když jsem projížděla s frustrujícím pohledem. Kat ho praštila do ramene a nasupeně se posadila k Christophrovi. Ve zpětným zrcátku jsem viděla,že Marcus stál vedle svého auta a díval,jak odjíždím. Povzdechla jsem si a radši se dívala na silnici.
Doma jsem vystoupila z auta a šla rovnou do lesa,k jezeru,kde jsem se před nedávnem koupala. U jezera byl vysoký strom na který jsem vyskočila a vylezla až úplně nahoru,kde jsem si sedla na větev a zavřela oči. Slyšela jsem okolo sebe všechny možné zvuky. Hučící vodu,hmyz který po lese,srnky které někde poblíž běžely a šustění stromů. Bylo to příjemné a uklidňující,ale jen do doby než jsem zaslechla,jak někdo běží lesem,tak rychle,že se vznášelo i listí,které měl v cestě.
Seskočila jsem dolů na špičky tak tiše jako kočka. Těžko bych mu vysvětlovala,jak jsem se dostala nahoru tak lehce. Popošla jsem pár kroků od stromu a dívala se na jezero,které vytvářelo malé vlnky. Za chvíli jsem ho ucítila tak intenzivně,že jsem věděla,že je u mě. Ovšem dál jsem si radši všímala jezera.
,,Ahoj"pozdravil mě a já jsem úlekem poskočila. Asi by bylo pro něj divný,že jsem o něm věděla a ani se ho nelekla.
"Ahoj"otočila jsem se a překvapeně se na něj dívala.
,,Myslel jsem,že tady budeš"řekl mi a udělal jeden krok ke mně. Já zase o jeden couvla.
,,Chtěl jsem se ti omluvit za to co se stalo u auta. Nevěděl jsem,že ti to bude nepříjemné"omluvil se mi
,,Bylo to nečekaný a já na to nejsem zvyklá"vysvětlila jsem mu chladně a doufala,že díky mému chování odejde a já se nebudu muset ovládat,abych ho na místě nezabila. Michael vykonal dobrou práci,pomyslela jsem si,když jsem polykala zrovna vytvořený jed. Představila jsem si,jak bych se rozběhla,vycenila zuby a kousla Marcuse do krku. Nechala bych můj jed proudit v jeho těle a já bych se dívala,jak umírá. Jako v mých snech.
Cítila jsem,jak se celé moje tělo napnulo,když jsem na to myslela. Zatřepala jsem hlavou a snažila se tu myšlenku odehnat. Ne teď a ne dnes. Někdy jindy. Chtěla jsem si ještě užít ten bezstarostný lidský život. Několikrát jsem polkla a snažila se zase moje napnuté tělo uvolnit.
Musela jsem asi měnit v tu chvíli dost výrazů ve tváři,protože Marcus vypadal poněkud vystrašeně. Vydechla jsem a otočila se zpátky k jezeru. Dnes by byl skvělý den na vykoupání. Bylo teplo,ale nesvítilo sluníčko. Zavřela jsem oči a čekala co se bude dít dál. Za chvíli jsem uslyšela jeho tiché kroky,jak šel ke mně. Stoupl si vedle mě a díval se jako já.
,,nevadilo by ti kdybych...."zeptal se mě a zvedl jeho ruku do vzduchu směrem ke mně. Kousek jsem popošla dál od něj a natočila hlavu na stanu.
,,záleží co?"zeptala jsem se opatrně a všimla si,že ho zase vyvedl z míry můj dech.
Neodpověděl,jen se přiblížil se svoji rukou blíž ke mně a já jsem čekala. Odhrnul mi vlasy z obličeje a přiblížil se o jeden krok ke mně. Jednu ruku mi položil okolo pasu a přitáhl si mě ke mně. Naklonil se ke mně a políbil mě. Jeho polibek byl jemný a něžný. Jeho rty byly tak jemné a opatrné,ale přesto dychtivé. Začal mě hladit po vlasech a sjel i na záda. Oplácela jsem mu je a cítila se tak zvláštně. Jako když mě líbal v tom snu,ale tohle bylo skutečné. Pootevřela jsem rty a cítila jeho lahodný dech v mých ústech a já věděla,že on zase cítí ten můj. A taky jsem cítila můj jed,který se mi stále tvořil a moje tělo,připravené k boji a taky můj dech,který už nebyl ten,který mu nic neudělá,tenhle ho pomalu zabíjel,i když si to neuvědomoval.
V tom momentě jsem ho odstrčila,ovšem jenom jako člověk,takže moc velký efekt to nemělo,ale pochopil. Jeho oči,které se na mě zmateně dívali,byli rozostřené a dychtivé. Věděla jsem,že teď bych to mohla skončit,i když jeho rodina věděla,kde byl. Bylo by lehké zbavit mě podezření,ale já nemohla. Uvědomila jsem si,že jsem zase spadla do toho problému. A i když jsme si myslela,že mě Michael pomohl,tak to byla jen marná snaha věřit tomu. Já milovala Marcuse a navzájem jsme se chtěli zabít. On ze žízně a já z povinnosti. Tohle špatně dopadne.
,,Měla bych už jít"zamumlala jsem a šla domů.
,,Leo!Počkej!Prosím!"ignorovala jsem jeho volání,musela jsem domů. Už tak jsem v tom byla dost zamotaná. Slyšela jsem jak za mnou běží. Ovšem jako člověk,což ho muselo dost štvát. ,,Leo"jeho pokusy zastavit mě,neměly odezvu. Nemohla jsem se zastavit. On byl ale rychlejší.
,,Leo,počkej"chytil mě za rukáv a nevšímal si mých chabých pokusů na jeho odstrčení. Otočil si mě čelem k němu a čekal až se na něj podívám.
,,Nechtěl jsem,ale ty mě k sobě nějak přitahuješ"začal,když jsem se vzdala a dívala se mu do očí. Jasně,že tě přitahuji,hlavně moje vůně,to je účel,pomyslela jsem si v duchu.
,,Promiň,bylo to ode mne netaktní"omluvil se mi,dnes již podruhé.
Když už jsem tak porušila pravidla,proč si aspoň do doby,než jsem příjdou jiní lovci,neužít.
Popošla jsem k němu a zvedla jsem opatrně ruku. Musela jsem být opatrná,jinak bych ho asi zabila. Dotkla jsem se jeho obličeje a pomalu jsem objížděla prsty jeho obrys rtů. Měl je tak hezky tvarované a tak jemné. Když jsem se na něj podívala měl přivřené oči a díval se na mě. Přistoupila jsem k němu blíž a rukou jsem sjela na jeho hruď. Byla tak pevná a tvrdá. Už několikrát jsem sahala upírům v sídle na tělo,ale nyní mě o úplně rozhodilo. Cítila jsem každý jeho sval a každý nádech jeho těla. Dýchal zrychleně a nepravidelně. Najednou mě obejmul a držel mě v náručí. Jeho stisk byl opatrný a já cítila jeho dech na mé tváři. Zavřela jsem oči a zachumlala jsem se do jeho náručí. Po chvíli mi dal prst pod bradu a zvedl mi obličej. Otevřela jsem oči a nechala se od něj znova líbat. Sice se mi tvořil jed,ale snad mu neublíží. Snažila jsem ovládat svoje tělo a můj dech,abych ho nezabila. Bylo to krásné a tak lidské. Jeho rty mě líbaly na krku,na klíční kosti a hlavně na rtech. Nejhorší,ale bylo předstírat,že musím dýchat a vždy přestat v líbání,jenom abych se musela nadechnout.
Po nějaké době,mě se ale zdála velmi krátká,mě přestal líbat a jenom mě objímal. Oba jsme zrychleně dýchali,ale on aspoň neměl červené tváře jako já z toho horka,který mi bylo.
,,Mám tě rád"zašeptal mi najednou Marcus do ucha a objal mě víc. Tohle špatně skončí,pomyslela jsem si
,,Já tebe taky"zamumlala jsem a představila se,jak Maurice pošle nový lovce,až zjistí,že jsem je nezabila. Vlastně jsem byla sobec,protože oni stejně budou muset zemřít,buď mojí rukou nebo něčí jinou. Nebudu schopná bránit je pořád,protože Maurice mě stejně jednou obejde a zabije je. Ale do té doby jsem si tyhle chvíle,chtěla užít.
,,Kde jsi byla té dva týdny,chyběla si mi"vytkl mi do vlasů moji absenci a já jsem si hned vzpomněla,proč jsem chyběla.
"musím jít"vymámila jsem se z jeho objetí a pospíchala domů. Představa toho,proč jsem chyběla mě nyní děsila.
,,Leo,co se to s tebou děje?V jednu chvíli jseš taková a jindy jseš jako někdo jiný"jeho hlas byl nyní naštvaný a jeho výraz jeho naštvanost ještě podkresloval.
Copak jsem mu mohla říct,že měl vlastně pravdu. Že já jsem opravdu 2soby. Upír a člověk. Že nevím,jestli ho miluji natolik,abych ho nemohla zabít spolu s jeho rodinou. Bylo toho tolik,co jsem před ním skrývala.
,,mám mnoho tajemství,které jsou i nebezpečné"odpověděla jsem mu na jeho otázku a nechala ho zmateného v lese a spěchala jsem domů. Chtěla jsem mu všechno vysvětlit,ale věděla jsem,že by mě buď chtěl zabít nebo by odešel a to já nechtěla. Chtěla jsem s ním být,dokud to šlo. Byla jsem opravdu sobec. Běžela jsem jak se jen na člověka slušelo,ale myslím,že jsem běžela i víc než jsem měla.
Doma jsem okamžitě zalezla do postele a doufala,že usnu a na chvíli nebudu muset přemýšlet nad tím,jak jsem se měla rozhodnout. Zabít nebo nechat žít. Zabít by znamenalo potěšit radu a zejména Mauriceho,ale byla bych zase šťastná já? Nebo nechat žít,ale stále být ve střehu kvůli lovcům,kteří je měli zabít a prozradit jim moje tajemství. Aby byli zhnusení tím,kdo jsem byla a co jsem dělala. Byla bych šťastná? A byli by hlavně Sullivenovi šťastní?
Přemýšlela jsem nad tím celou noc a stále jsem se nemohla rozhodnout. To až ráno,když jsem byla upravená a stála před zrcadlem,jsem si uvědomila,co opravdu chci a co udělám. Sice to bude krátká doba,ale aspoň to nebudu já,kdo je bude muset zabít. Budu muset být,ale velmi opatrná. Moje tělo by je velmi rádo zabilo a já se budu muset naučit pořádně ovládat. Už jsem se zlepšila,když jsem se líbala s Marcusem,ale stále bych ho mohla nechtěně zabít. Jeho i jeho rodinu.
Byla jsem rozhodnutá. Nechám je žít,dokud to půjde.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama