kapitola první (Pomsta)

31. července 2010 v 0:04 |  Kniha 2(Pomsta)
Už je to 150 let,co se odehrál ten hrůzný okamžik. Moment,kdy jsem přišla o toho,jenž jsem tolik milovala. Ztratila jsem Marcuse.
Moje tělo dospělo kolem mých 18 narozenin. Takže po 150 letech,vypadá pořád jako osmnáctka. Má to svoje výhody.
Padesát let mi trvalo než jsem se zbavila chutě na krev. Nechtěla jsem mít tu ohromnou sílu a rychlost. Chtěla jsem být člověk. Celých padesát let odříkávání a snahy zbavit se mého upírského já. Bylo to těžké,ale já to zvládla.
Pronajala jsem si byt s jedním pokojem a koupelnou a celý půl století odtud nevyšla. Musela jsem si nakoupit spoustu jídla a dalších potřeb. Nechtěla jsem mít nic společného s radou,ale peníze od Maurice jsem využila. Ač se mi to moc nelíbilo,nic jiného mi nezbývalo.
Prvních deset let bylo pro mě nejhorší. Měla jsem nutkání otevřít okno a vyskočit ven. Najít si klidně nějakého malého králíka a vysát ho. Nejhorší ale byly noci. Ve dne jsem se snažila na Marcuse nemyslet,ale v noci jsem to ovlivnit nemohla. Křičela jsem ze spánku,měla jsem děsivé sny a když jsem se ráno probudila měla jsem roztrhané polštáře,deky a jednou jsem i rozbila postel. Od té doby jsem musela spát na pohovce.
Musela jsem se i ovládat,co se týkalo mé síly a rychlosti. Když jsem potřebovala odšoupnout postel,zvládla jsem to jednou rukou,ale než jsem si to uvědomila,postel už byla na jiném místě.
Dalších třicet let jsem měla výkyvy. Pár let jsem se ovládala a dalších 5 let,jsem měla "absťák". Cítila jsem se jako feťák,kterému vzali drogu,ale řekli mu,kde je. Mohla jsem se na to vykašlat,ale jakmile jsem se dotkla přívěsku na krku,vzpomněla jsem si,proč to dělám. Občas mě ale chytil amok a rozflákala jsem,co mi padlo pod ruku. Na jedné stěně jsem i poškrábala tapety. Doteď tam nejspíš budou moje vyrytý nehty.
Posledních 10 let jsem zvládala bez chyby. Neměla jsem chuť na zvířecí krev ani na to,abych přemístila skříň jednou rukou. Cítila jsem se jako člověk. Moje noční můry se už omezili a na Marcuse jsem mohla myslet bez toho,abych začala hystericky brečet.
Mohla jsem konečně vykonat to,co měli dělat lovci. Chystala jsem se zabíjet upíry.
Byt jsem prodala a koupila si nové dýky. Nebyly tak nádherné,ale pro svůj účel se hodily. Připla jsem si je a oblékla si bundu,aby nebyly vidět. Vyrazila jsem lovit upíry.
Dalších 100 let jsem cestovala z jednoho města do druhého. Vytipovala jsem si upíry,kteří nejvíce škodili a zabila je. Ač jsem nepoužívala svoji upírskou moc,musela mi troška síly a rychlosti zůstat.
Na zabití upíra je několik způsobů. Za prvé,bodnout ho do srdce. Zemře a pokud je velmi starý,tak se rozsype na prach,ale zabít hodně starého upíra je těžké,někdy se stane,že dýka nezabere. Jakou například u Mauriceho. Za druhé,použít můj jed,ale ten už nevytvářím. Za třetí,oddělit hlavu od těla. Pokud máte sílu jako upír,je to bez problému,ale člověk to nedokáže. Proto jsem si po pár letech koupila meč. Nosím ho na zádech a kvůli němu,musím nosit delší bundy a nikdy nemohu vyjít v triku,leda že bych chtěla riskovat a nevzít si meč. Za čtvrté,přiložit k jeho tělu safír. Pokud jsem chtěla upíra spálit okamžitě,stačilo přiložit safír k jeho srdci Sama jsem ho měla na krku,ale ač mě nezpopelnil jako každého upíra,mě na kůži pálil. Možná to bylo kvůli tomu,že i když jsem v sobě potlačila upíra,stále jsem jím byla. Měla jsem okolo krku spáleniny. Moje kůže už se léčila stejnou dobu,co normální lidské tělo. Ze začátku mi ten žár na krku pálil,ale člověk si časem zvykne.
Byla jsem ale za něj ráda. Jakmile mě upír chytil pod krkem,sežehla mu ruka. Nejlepší bylo,když mě chtěl kousnout. Někdy to přežili,ale někdy měli zohavené obličeje.
Upíři o mě věděli. Rychle se rozkřiklo,že je zde člověk,který je zabijiNikdo z nich netušil,že jsem Mauriceho dcera a řekla bych,že prvních 50 let,to netušil ani Maurice. Jenže občas jsem nechala žít nějakého bezvýznamného upíra a ten se schoval v sídle,kde mě určitě dopodrobna popsal.
"sbohem"zašeptala jsem směrem k upírovi a bodla upíra do srdce. V tomhle městečku už zavraždil 10 lidí a rada ho nezastavila. Tak jsem přišla já. Naštěstí byl sám a nebyl příliš starý. Nesnáším upíry,kterým je více jak 500 let a mají svoje stoupence. Velmi špatně se k tomu upírovi dostávám.
Mrtvý upír začal na mě padat. Pokud jsem nechtěla zůstat pod jeho tělem,musela jsem uskočit. Nedokázala bych ho se svoji nynější sílou odstrčit.
Minul mě jen tak tak a hlasitě dopadl na zem. Odřízla jsem kus jeho kůže,kde měl vypálené tetování a vložila ho do obálky. Posílala jsem Mauricemu malé dárečky na připomenutí.
Zapálila jsem jeho dům a odešla. Doslechla jsem se o upírovi,který byl šéfem v jednom městě. Jeho stáří se odhaduje kolem osmi set let. Ten půjde těžko zabít. A jako správný boss mu sloužilo v tom městě každý upír. Ještě lepší. Jediný,komu se ten upír zpovídal byl Maurice.
Tušila jsem,že tenhle upír bude Mauriceho miláčkem. Není nic lepšího,když vaši poddaný mají přístup k celému městu a hlavně k lidem. Menší prohřešky typu vražd a mizení lidí by se dali odpustit. Mauriceho nepotěším,až mu zabiji jeho oblíbeného poddaného. Vyrazila jsem zabít další upíra a tím víc naštvat Mauriceho.
Cesta tam mi zabrala celý týden. Jako upírovi bych to zvládla za 2 dny. Ale já jsem člověk a ne upír.
Město už na první pohled vyzařovala přítomnost upírů. Všude byly bary,noční kluby a někteří lidé vypadali zmateni. Ti museli být kousnutí,upíři občas lidem vysávali krev a dávali jim vlastní. Upíři krev je pro člověka nebezpečná. Jejich tělo může na krev reagovat špatně a lidé bývají pak pomatení nebo jenom dezorientovány. Záleží na tom,kolik upír dal své krve člověku a kolik ji z toho člověka vypil.
Ubytovala jsem se v malém hotýlku a dala si sprchu. Do večera mi zbývalo dost času. Upíři milovali noc a proto je bylo snadnější najít. Dneska hlavně bylo slunečno a osoba zahalená od hlavy až k patě,byla nápadná.
Lehla jsem si na postel a zavřela oči. Potřebovala jsem se prospat.
Maurice stál u stromu a Marcus ležel pod ním. Marcus byl od krve a měl všude otevřené rány.
"stůj Leo"přikázal mi Maurice,když jsem chtěla jít k Marcusovi. Poslechla jsem ho,i když jsem nechtěla. Byl moc starý a silný.
Zvedl ze země Marcuse a jedním pohybem mu utrhl hlavu.
"ne"vykřikla jsem a probudila se. Pořád jsem křičela než jsem si uvědomila,kde jsem. Byla jsem celá zpocená a zvedl se mi žaludek. Do koupelny jsem doběhla včas,když jsem začala zvracet. Nic jsem nejedla,takže ze mě vycházeli jenom žaludeční šťávy.
Položila jsem si hlavu na studené dlaždičky a zavřela oči. Zase mě začaly pronásledovat ty sny. Buď to byl Maurice,jak zabíjí Marcuse nebo jsem ho zabíjela já.
Jakmile mi bylo líp,umyla jsem si obličej a oblékla se. Připnula jsem si dýky a vzala si meč. Pistoli jsem nikdy neměla. Věděla jsem,že upíry zastavila taky a že by nebyla na mě tolik vidět,ale věřila jenom dýkám a meči.
Oblékla jsem si bundu a vyrazila do ulic. Upíry najdete buď v baru nebo v nočních klubech. A pokud jich chcete najít víc,jděte tam,kde je narváno. Upíři to s lidmi umí a ví,jak je přilákat. Proto polovina nočních podniků patří upírům.
Před jedním barem byla dlouhá fronta a vstup hlídal chlapík. Pro člověka to byla jenom obrovská hrouda svalstva,ale já si všimla špičáků,které se mu občas zaleskly,když se usmál na nějakou dívku a jeho rudě podbarvených očí. Vypadá to,že tohle by mohlo být ono,pomyslela jsem si a stoupla si do fronty.
Safír jsem si schovala pod triko a doufala,že nedělají prohlídky..
Než jsem se dočkala toho svalovce,uběhlo pěkných pár hodin. Jakmile byla na mě řada,podíval se na mě pozorněji a zvedl obočí. Usmála jsem se na něj a čekala,až mě pustí. Tušila jsem,že upíři vědí,jak vypadám,ale snad si tohle nasteroidovaný monstrum nevzpomene.
Chvíli na mě zíral,ale když začali být lidé za mnou netrpělivý,pustil mě dál. Viděla jsem spoustu barů,které vlastnili upíři,ale tady přímo bilo do očí,že tenhle bar není lidský.
Upíři postávali u zdí a pozorně pozorovali všechny lidi. Vybírali si svoji dnešní potravu. Všechno bylo provedené v černé a červené barvě. Na pódiu tancovalo několik děvčat,kteří svoji krásou byli jednoznačně upírky. Muž za barem sice nebyl upír,ale nejspíš jim sloužil. Všimla jsem si,jak nalíval do tmavých sklenic krev. Cítila jsem ji. Měla jsem trošku víc zbystřené smysly než člověk,ale nebylo to nic moc.
U baru byla opilá dívka a vypadala,že už toho má dost. Barman mávl na jednoho upíra u stěny a ten šel směrem k dívce. Obejmul ji a něco ji zašeptal do ucha. Kývla a on ji chytil do náruče a odnášel po schodech nahoru. Nejspíš si tam vybudovali pár pokojíků pro svoje potřeby.
Přemýšlela jsem,jestli mám jít za nimi nebo jít rovnou k baru. Vyhrála povinnost před opatrností.
Vyšla jsem po schodech nahoru a zaposlouchala se. Hluk vycházel ze třetích dveří nalevo. Zaťukala jsem a vstoupila dovnitř. Musela jsem hrát trochu přiopilou slečinku.
"ehm,ahoj,já jenom,že ten barman dole tvrdil,že je tu nějaký mejdlo"vysvětlila jsem a uculila se na toho upíra. Ležel na té dívce a hodlal jí kousnout,
"neruším?"zeptala jsem se naivně a dala si ruku před pusu. Ach,jak já jsem ale hloupá holka. Proboha,jestli na tohle neskočí,tak nevím.
Než jsem se ale vzpamatovala,stála jsem u zdi a on se na mě tlačil. Měl vyceněné špičáky a tekla mu slina po bradě. Prase,pomyslela jsem si a dala ruku na jednu z dýk.
"ne nerušíš,ba naopak"zašeptal mi do ucha a pohladil mě po vlasech.
"jak se jmenuješ?"zeptal se mě jemně a já jsem začínala odolávat jeho kouzlu. Měla bych to ukončit.
"Lovkyně"odpověděla jsem mu a bodla ho do srdce až po jílec. Chytil mě pod krkem,ale hned zase ucukl. Měl spálenou ruku a začínala mu zpopelňovat.
"do prdele"zamumlal a zemřel. Došla jsem k té dívce a prohledala ji krk. Neměla nikde žádný kousanec a vypadal v pořádku. Zvedla jsem ji a táhla ji pryč.
Dole jsem ji zavolala taxi a vyvedla ven před podnik. Počkala jsem na taxíka,kam jsem ji posadila a chtěla se vrátit zpátky do baru,ale chytl mě pár pevných rukou a vedl pryč. Snažila jsem se jim vytrhnout,ale nešlo to. Vytáhla jsem dýku a bodla tu osobu do ruky,ale nic se nestalo. Zamračila jsem se a dál se snažila,aby mě pustil.
Zastavili jsme se v jedné temné uličce,daleko od baru. Ta neznámá osoba mě pustila a kousek ode mne poodstoupila. Přitiskla jsem se ke zdi a vytáhla z pod trika safír.
"snad se mě nebudeš bát Lovkyně"zeptal se mě příjemný mužský hlas a já při slově Lovkyně sebou trhla. Sundal si kapuci a všimla si,jak mi zíral na safír. Sáhla jsem na něj a chvilku ho pochovala v ruce. Pozoroval mě a celou dobu se usmíval. Proč se ksakru usmívá?
"nemám důvod. Já nejsem Lovkyně"oznámila jsem mu a on udělal ke mně tři kroky. Byl až moc blízko.
"safír na krku a dýky u pasu? Ty jsi lovkyně"trval na svém a mě připadalo,že ho odněkud znám. Prohlédla jsem si ho. Měl tmavě hnědé k ramenům sestříhané vlasy,černé oči podbarvené rudou a byl přitažlivý. Zatřepala jsem hlavou a vykřikla,když se objevil u mě. Dal mi ruku na ústy,abych nekřičela a přimáčkl se na mě. Chtěla jsem ho odstrčit,ale ani se nepohnul.
"dám tu ruku pryč,ale nekřič a ani nevzdoruj. Tím tvým činem nahoře v pokoji,jsi zburcovala půlku města a teď sem jde skupina upírů"zašeptal a opravdu dal pryč svoji ruku. Uklidnila jsem se,ale stále jsem byla ve střehu.
V tu chvíli jsem je zaslechla. Pohybovali se tiše,ale hádali se mezi sebou.
"ty vole,je to člověk a už zavraždila přes 100 starších upírů a nespočet těch mladších."
"prosím tebe,zabila jednoho staršího a než se to k nám dostalo,už jich bylo 100"odfrknul si znechuceně jeden z nich a já se musela usmát. Bylo jich trošku víc,ale jen opravdu trošku,asi přes 120.
"no jasně,je tady půlku dne a už stačila zabít Jeana a že mu bylo kolem 200 let,ale jsou to jenom žvásty,viď?"zeptal se ho posměšně upír a slyšela jsem ránu.
"neboj se,nic ti neudělám, Slibuji,tak mě prosím nezabij,je to pro tvoje dobro"zamumlal pan neznámý a začal mě líbat. Nejdřív jsem ho chtěla odstrčit,ale pak jsem si všimla té skupinky a nechala ho.
Byl váhavý,nevěděl,jestli si může dovolit víc. Ochutnával opatrně moje rty a lehce mě hladil po stehně. Objala jsem ho kolem krku a přitiskla se k němu víc.
"nazdar Samueli"pozdravila ho ta skupinka a on se ode mě odtrhl. Měl trošku venku špičáky a nepřítomný pohled. Najednou se ale probral a stoupl si trošku přede mně,abych nebyla vidět.
"ahoj kluci,co tady děláte?"zeptal se jich a udělal krok k nim.
"hledáme tady tu Lovkyni. Zabila Jeana"vysvětlil mu jeden z nich a Samuel chápavě přikývl.
",už je i tady jo?"
"vypadá to tak. My nebudeme rušit,vypadá to,že tady máš slečnu"řekl pobaveně a ostatní se začali smát. Rozloučili se se Samuelem a odešli. Samuel se na mě otočil a podal mi ruku. Došla jsem k němu,ignorujíc jeho ruku a bodla ho do srdce. Zasténal,ale nic to s ním neudělalo. Tak tenhle bude pěkně starý,napadlo mě a nečekala,až se vzpamatuje a rozběhla se pryč od něj.
"já si tě stejně najdu"zakřičel za mnou a já zrychlila krok.
Zastavila jsem se v parku a snažila popadnout dech. Jako upír jsem se vůbec nezadýchávala,ale teď mi běh dělal problémy. Musím začít znova běhat,pomyslela jsem si a složila se na lavičku.
"neměla bys běhat sama venku"ozvalo se vedle mě a já nadskočila.
"tohle bude asi tvoje"natáhl ruku,kde byla moje dýka. Opatrně jsem si ji od něj vzala a zastrčila zpátky k ostatním.
"a teď mě jako zakousneš?"zeptala jsem se ho jízlivě a už jsem ležela na lavičce a on byl nade mnou.
"možná"odpověděl mi a přiblížil se k mému krku. Přiložil jeho ústa na můj krk a políbil mě. Zvedl hlavu a já si všimla,jak byla kůže okolo jeho rtů sežehnutá. Dotkla jsem se prstem na to místo na krku a ještě cítila ten žár. Pěkně si spálil půlku obličeje. Zvedla jsem k němu oči,ale už tam nebyl. Ale ten pocit,že už jsem ho někdy viděla stále zůstal.
Vzpamatuj se Leo,vždyť jsi s tebou jenom hraje. Zvedla jsem se a šla do hotelu.
Osprchovala jsem se a lehla si do postele. Bylo toho na mě moc. Nejvíc mě ale štvalo,že jsem pořád myslela na Samuela.
Probudila jsem se něco po poledni. Protáhla jsem se a oblékla se do tílka a kraťasů. Umyla jsem si obličej a vyrazila ven. Běžela jsem zase do parku a celý ho proběhla, Musela jsem si dávat přestávky,jinak by mi praskly plíce. Poslední dobou jsem moc neběhala a cítila jsem to na sobě.
Zastavila jsem se v pekárně a koupila si nějaké pečivo. Do housky jsem se zakousla cestou do hotelu a uvědomila si,že dneska je zataženo. Krucinál,nevzala jsem si dýky. Rozhlédla jsem se okolo sebe a zrychlila krok.
Byla jsem už u hotelu,když zpoza rohu vyšel ten namakaný borec. Rozepnula jsem si řetízek se safírem a obmotala si ho okolo ruky. Znenadání byl u mě,ale já nečekala a položila mu ruku se safírem na srdce. Zařval a složil se na zem. Začal hořet a já cítila pach spáleného masa. Po chvíli tam po něm zůstal jenom popel. Šlápla jsem do něj a šla do hotelu. Myslím,že si ten bar bude muset najít nového hlídače.
U dveřích do pokoje jsem se zastavila,byly otevřené. Že já pitomá si nevzala ty dýky. Přitiskla jsem se ke zdi a opatrně otevřela dveře . Nic se nestalo. Vkročila jsem do pokoje a zarazila se. V křesle seděl blonďatý upír s modro-červenýma očima a úsměvem na rtech.
"co tu děláte"zeptala jsem se naštvaně a zabouchla dveře. Přesunula jsem se ke skříni a nenápadně otevřela šuplík. Měla jsem tam dýky.
"přeci se nebudeš ozbrojovat?"zeptal se mě a všimla si,že se baví.
"možná"odpověděla jsem mu neurčitě a dala si jednu dýku za kraťasy. Safír jsem měla naštěstí stále omotaný kolem ruky.
"nemyslím si,že potřebujete zbraň. Podle toho,že jste přišla sama,budu muset shánět nového vyhazovače"kývl směrem ven a já pokrčila rameny. Bylo mi jedno,že bude muset někoho hledat. Jeho problém,neměl ho na mě posílat.
"proč jste tady?"zajímalo mě a přitiskla se víc na skříň. Chtěla jsem mít krytá záda.
"kvůli včerejším záležitostem. Nebylo od vás hezké,že jste zabila jednoho z našeho rodu"vyčetl mi a já si odfrkla.
"a zabít tu holku pro jeho potěšení je morální?"otázala jsem se a viděla,že tahle otázka se mu vůbec nelíbila.
"pokud vím,tak ji nezabil"
"jenom proto že jsem ho zastavila"poznamenala jsem a on byl v tom momentě u mě. Měl lehce vytažené špičáky a vrčel. Nelekla jsem se ho,místo toho jsem mu vyzývavě koukala do očí.
"být tebou,moc si s námi nezahrávám"pošeptal mi do ucha a přivoněl si ke mně. Na nic jsem nečekala a přiložila mu safír na záda. Prohnul se a hlasitě zavrčel.
"nápodobně"sdělila jsem mu a praštila ho otevřenou dlaní do hrudi. Kousek jsem ho odstrčila a vytáhla dýku. Podával se na ni a pak na safír.
"myslím,že bys mohl odejít,ne?"zeptala jsem se ho rozverně,naposledy zavrčel a otevřel si dveře.
"nevidíme se naposledy Lovkyně"oznámil mi a odešel. Sedla jsem s na zem a zhluboka jsem se nadechla. Byla jsem zvyklá na výhrůžky od upírů,ale kdybych byla upír,nic bych si z toho nedělala,ale jako člověka mě to občas rozhodilo.
Ač jsem věděla,že to bude nebezpečné,rozhodla jsem se,že se vrátím zpátky do toho baru. Najedla jsem se a vzala si knížku na čtení. Potřebovala jsem se uklidnit.
Když už mě knížka nebavila,rozhodla jsem se,že se ještě prospím. Potřebovala jsem nabrat energii. Připla jsem si zpátky safír na krk,strčila si dýku pod polštář a usnula.
Ve chvíli,kdy jsem se probudila,byla už venku tma. Osprchovala jsem se a oblékla si džíny s trikem. Připla jsem si dýky a meč a pro jistotu jsem si schovala jednu dýku ke kotníku. Oblékla jsem si bundu a schovala tak meč i dýky.
Vyrazila jsem směrem k baru,když jsem ucítila letmý dotyk na krku.. Vykřikla jsem a rozhlédla se. Nic jsem ale neviděla. Sáhla jsem si na krk a zjistila,že nemám řetízek od Marcuse. Samuel.
Tak to teda ne,pomyslela jsem si a naštvala se. Na Marcusův řetízek mi nikdo sahat nebude,natož nějaký upír s těmi svými prackami,co zabíjejí lidi.
Došla jsem k baru a nevšímala si fronty,nacpala jsem se dopředu a ignorovala pobouřené lidi za mnou. Nový hlídač si mě prohlídl a zarazil se na safíru. Stoupl si mi do cesty,ale já vytáhla dýku a nenápadně ho bodla. Lehce ustoupil a přiložil ruku na zranění na břiše. Dýku jsme si schovala do rukávu bundy. Tušila jsem,že ji budu ještě potřebovat.
V baru bylo rušno. Rozhlédla jsem se a hledala toho parchanta. Uviděla jsem ho,jak sedí u baru a klidně popíjí z tmavé sklenice krev.
Nasupeně jsem k němu přistoupila a nahnula se nad něj,tak že se ho safír dotýkal na rameni. Zasyčel a otočil se.
"vítej Lovkyně"pozdravil mě a naznačil,ať se posadím vedle něj. Ignorovala jsem ho a přiložila svoji ruku na jeho hruď. Udiveně se na ni podíval a olízl si rty.
"vrať mi to"přikázala jsem mu,ale jenom se zasmál. Posunula jsem si dýku v rukávě,tak že špička se dotýkala se jeho srdce. Narovnala jsem ruku a stačilo jenom zatlačit a probodla bych ho.
"ok,na"jedním pohybem si vytáhl z postranní kapsy můj řetízek a podal mi ho. Vzala jsem si ho a strčila ho do kapsy na džínech. Měla jsem ho chuť probodnout,ale předtím mi zachránil život.
Znenadání mě někdo chytil okolo pasu a já poznala,že je to upír. Měl moc pevný stisk na člověka. Otočila jsem se a praštila ho pěstí do obličeje. Na nic jsem nečekala a prodírala se davem ven. Nechtěla jsem zabíjet upíry před lidmi. Běžela jsem do té uličky,kde mě Samule zachránil a čekala na toho upíra. Věřila jsem,že si mě najde.
Byl to zase ten blonďákPovzdychla jsem si a zasmála se.
"zase ty?"zeptala jsem se ho a uhnula před jeho rukou,jak se mě pokusil chytit.
"jsi rychlá"poznamenal ohromeně a já po něm hodila jednu dýku. V pohodě ji chytil a hodil mi ji zpátky. Měla jsem v tom cvik,chytila jsem ji,ale cítila jsem,jak krvácím.
Začichal a vytáhli se mu špičáky. Zakroutila jsem hlavou a utřela si krev do kalhot.
"na to zapomeň,já nejsem k jídlu"upozornila jsem ho a natáhla před sebe ruku s dýkou,když jsem si všimla,že na mě zase běží. Nečekal to a napíchl se. Jenže mě chytil pod krkem a ignoroval safír,který ho pálil do ruky. Jeho ruka začala hořet,ale dál mě držel. Ušklíbl se a naklonil se k mému krku
"ale jsi"pošeptal mi do ucha a kousl mě. Sál moji krev a já cítila,jak slábnu. Kruci,co to se mnou je,vždyť mě zabije ani ne 500 letý upír. Vzpírala jsem se,ale měla jsem málo sil.
Omdlela jsem a jediný,co jsem viděla naposledy byla něčí pěst.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama