Dovolená

24. června 2011 v 21:15
Tak milí čtenáři mého blogu,
chtěla bych se omluvit,protože jsem dlouho nic nenapsala a obávám se,že dlouho nic nenapíšu. Začínají prázky a já mám tak nabitý program,že nevím,kdy bych se vrhla na psaní. Takže se všem znova omlouvám a snad bych mohla v září něco napsat!
Sbohem milovníci Ley a upírů
XOXO
 

kapitola 13

3. května 2011 v 10:05 |  Kniha 2(Pomsta)
"Leo?"ozval se po pár minutách Marco, když jsem nereagovala.
"já jenom…"
"já vím,že ho pořád miluješ,ale tak zkus nad tím aspoň popřemýšlet"přerušil mě a pohladil mě po tváři.
"ano Marco"
"to jsem rád,že si tím bude trápit tu tvoji hlavičku"utahoval si ze mě. To bylo dobré znamení.
"říkám ano"řekla jsem znova a v tu chvíli Marco pochopil. Rozšířily se mu zorničky a celý jeho obličej se rozzářil. Než jsme se nadála,popadl mě do náruče a začal se mnou točit. Ač jsem Marcovi několikrát ublížila,svým rozhodnutím jsem mu udělala takovou radost,že to všechno bylo smazáno.
"jdu za Mauricem"sdělil mi,když mě položil zpátky na pohovku. Upravila jsem si ručník,který při tom točení povolil a odhaloval víc než se slušelo. Marco si toho ale nevšímal.
"hned?"zeptala jsem se ho překvapeně.
"jo,už teď je pozdě. Moje snoubenka nebude ve vězení."objasnil mi a už stál u dveří.
"myslím,že i Maurice bude rád,když už nebudeš jeho vězeň"dodal než odešel.
Jestli sem teď přijde Maurice s Radou,možná by se hodilo,abych se oblékla,pomyslela jsem si a šla do ložnice ´,kde jsem měla skříň s oblečením. Tušila jsem,že by se hodilo vzít si něco slavnostního .
Otevřela jsem skříň a po pár minutách přehrabování jsem vytáhla jednoduché,ale slavnostní šaty. Byly dlouhé,splývavé a černé na tenkých ramínkách. Ač jsem byla v nemilosti mého drahého otce,co se týkalo šatů,stále mě zásoboval. Přeci jsem mu nesměla dělat ostudu. Dokonce jsem měla ve skříni hábit. Nebyl to ten,který jsem měla jako velitelka lovců. Tenhle byl jednoduchý a nosili ho ostatní upíři. Jednoduchý,černý kus látky.
Předpokládala jsem,že pokud mě Maurice propustí,budu si ho muset vzít na sebe. Povinnost každého upíra. Ještě že už jsem ho nemusela mít na sobě pořád jako dřív,když jsem byla jedním z lovců. My,ostatní upíří si ho můžeme v místnosti sundat.
Oblékla jsem si šaty,vzala si černé boty na podpatku se šněrováním. Podpatky 10 centimetrů vysoké a šněrování bylo skoro ke kolenům. Pak jsem si rychle učesala vlasy a svázala je do volného drdůlku.
Když jsem se podívala do zrcadla,musela jsem uznat,že mi to sluší. Nato,že jsem tady nedostávala moc najíst lidského jídla ani napít krve,stále jsem vypadala hezky,teda spíš zajímavě. Už jsem se nemohla dočkat,až budu venku z týhle kobky a budu si zase užívat.
Zaslechla jsem je,když přicházeli. Stoupla jsem si před dveře a čekala. Byli rychlí. Čekala jsem,že Marcovi bude trvat přemluvit Radu,aby mě propustila,ale pak jsem si vzpomněla na tu větu než Marco odešel. "Myslím,že i Maurice bude rád,když už nebudeš jeho vězeň" . Rychlý příchod Rady a jistota Marcovi domněnky,mě donutil přemýšlet. Marco musel s Mauricem svůj plán prodiskutovat. Jistě,já zapomněla. Marco byl ze starý školy a šel si nejspíš pro svolení za Mauricem. Ač to bylo jeho době normální,hádala jsem,že to bylo i z důvodu,že Maurice byl jeho šéfem a musel to s ním nejdřív prodiskutovat. No,vypadalo to,že se Mauricemu jeho nápad líbil.
Otevřely se dveře a vstoupil Artur a za ním Robert,Leonardo,Alejandro a Raphael. A po nich přišli členové Rady, Jako první se vynořil Maurice a pak Menkaure, Niccolo,Aligheri,Gabriel,Lawrence,Decius,Priam a nakonec Alexander. Jistě bezpečnost nadevše. Polovina strážců hlídala Radu přede mnou a druhá polovina přišla až za Radou jako pojistka. Zbylí strážci byli Philips,Armand,Horatio a Honorius. Nakonec vešel Marco,který se pořád šťastně usmíval.
"Rado"pozdravila jsem a uklonila se.
"zdravíme tě Leo"oplatil mi pozdrav Maurice za celou Radu. Vzpřímila jsem se a rozhlédla se kolem. Strážci se už rozestavili a hlídali si každého svého svěřence. Zašklebila jsem se a vycenila špičáky. Jak jsem doufala,strážci okamžitě zbystřili a nespouštěli ze mě zrak. Taky se přiblížili více ke svým chráněncům. Uchichtla jsem se nad jejich strachem a nechala si zajet zpátky špičáky. Samozřejmě Rada si toho všimla,ale nijak to nekomentovali.
Mezitím si Marco postavil vedle mě,čímž dal najevo,že jsem nyní jeho partnerka. Ač jsme spolu neměli pouto,brzo budu oficiální partnerka velitele elitních lovců. Jelikož já už nyní neměla žádné postavení,byla jsem za tohle nové docela dost ráda.
"Marco přišel za námi a požádal nás,aby jsme tě propustili,jelikož se staneš jeho partnerkou"vysvětlil mi Maurice a já přikývla.
"a my mu vyhověli"dokončil a usmál se na mě. Ač jsem byla nyní šťastná,Mauricemu jsem úsměv neopětovala. Nikdy mu nezapomenu vraždu Marcuse. Nikdy!!!!
"též jsme se dohodli,kdy bude obřad. Bude již zítra"pokračoval dál Maurice a než jsem se nadála na protest,že to je moc brzo,Marco vsunul svoji ruku do moji a jemně ji stiskl. Podívala jsem se na něj a všechny námitky jsem spolkla. Marca jsem viděla častokrát šťastnýho,ale nikdy ne tolik. On přímo zářil a bylo z něj cítit tolik pozitivní energie,že jsem už neměla náladu protestovat. Aspoň jednou udělám něco dobře,pomyslela jsem si a taky mu stiskla ruku.
"dobrá"souhlasila jsem se s nimi a ruku v ruce s Marcem jsem vyšla ze svého vězení. Slyšela jsem,jak za námi šla Rada se svými strážci,ale já je nevnímala. Byla jsem pryč. Jenže jakmile jsme vyšli ze sklepa,kde byla vězení a mučírna,svezla jsem se v křečích na zem. Nemohla jsem dýchat a čekala jsem,že moje tělo každou chvíli exploduje.
"odvolávám svůj rozkaz"ozval se za mnou Maurice,ale já ho nevnímala. Ta bolest byla hrozná. Jakmile to ale Maurice dořekl,bolest pomalu ustupovala a já se mohla zase nadechnout. Křeče zmizely a já se cítila zase dobře. Ani jsem si nevšimla,že mi tekly slzy po tváří,dokud mi je Marco nezačal stírat. Otočila jsem se k němu a unaveně se na něj usmála. Klečel vedle mě a vyděšeně mě pozoroval.
"jsi v pořádku?"zeptal se mě potichu a z jeho hlasu jsem slyšela strach.
"už je to v pohodě"uklidnila jsem ho a opatrně se postavila zpátky na nohy.
"promiň mi to Leo,zapomněl jsem na to"omluvil se mi zkroušeně Maurice. Chladně jsem se na něj podívala a lehce vycenila špičáky. Arthur si okamžitě před něj stoupl,zaujal obraný postoj s vyceněnými špičáky a tiše,leč výhružně vrčel.
"neboj se otče,tahle bolest nebyla tak hrozná jako ta,kterou si mi způsobil před více jak 150 lety"uklidnila jsem ho ironicky a pokračovala dál do Marcova pokoje. Předpokládala jsem,že nyní budu spát u něj a že už tam mám i všechny svoje věci.
"Leo!"volal za mnou Marco,ale já byla vytočená. Běžela jsem a nijak jsem se neomezovala. Za prvé,jsme byla totálně vytočená a za druhé,už mi to chybělo. Cítit tu volnost a tu sílu. U Marca jsem byla za pár vteřin.
Vešla jsem do místnosti a schovala se za dveře. Marco přišel za pár vteřin po mně,ale než si uvědomil,kde stojím,skočila jsem mu na záda a přitiskla se k němu. Samočinně naklonil hlavu na stranu a já se zakousla. Měla jsem vztek a potřebovala jsem se nějak vybít.
Sotvaže jsem ochutnala pár kapek Marcovi krve,zatočil se se mnou celý svět. Jeho krev na mě působila úplně jinak než krev Marcuse. Marcova krev ve mně probouzela tu upírku,kterou jsem měla v sobě. V tom momentě jsem nic necítila kromě chuti na jeho krev a sex s ním. Nechtěla jsem se ovládat,chtěla jsem se chovat divoce. A Marco to nejspíš cítil stejně.
Marco začal couvat,až jsme silně dorazili na zeď. Já mu stále seděla na zádech a při srážce se zdí jsem zakřičela bolestí. Marco se taky neovládal a mě se to líbilo.
Otočil se čelem ke mně,tak rychle,že jsem nesjela ze zdi ani o milímetr a přitiskl se ke mně. Chtěl mě taky kousnout,ale já jsem se na něj jenom zaculila a odrazila ho nohama. Svezla jsem se po zdi dolů a než jsem se postavila,už u mě stál Marco a chytil mě pod krkem. Měl vyceněné špičáky a vrčel. Vytáhl mě na nohy a stále mě pevně držel pod krkem. Strhl mi hlavu na stranu a zakousl se mi do krku. Zasténala jsem a strhla z něj košili. Slyšela jsem,jak se zasmál,ale stál pil.
Když dopil,odhodil mě na postel a skočil za mnou.
Probudila jsem se,stulená k Marcovi kolem poledne. Musela jsem spát přes 6 hodin,protože z vězení jsme odešli něco před půlnoci. Dneska se mi nezdálo o Marcusovi jako skoro každou noc. Bolelo mě celé tělo,zejména krk. Pamatovala jsem si,že ze mě Marco pil několikrát a to vždy během sexu. Ani já jsem ale nebyla pozadu,jeho krev mi moc chutnala a neměla jsem ji dost.
"dobré ráno divoško"zvedla jsem hlavu a usmála se na Marca. Nejspíš mě celou dobu,co jsem spala,pozoroval. Na rozdíl od Marcuse a jeho rodiny,tady v sídle nikdo nespal.
"vůbec se mi nechce z postele"podotkla jsem a přitulila se víc k Marcovi. Líbila se mi jeho blízkost a jeho vůně.
"ale budeš muset"sdělil mi rozveseleně a já tiše zavrčela.
"moc na mě nevrč,jinak tě zase kousnu"provokoval mě a já zase zavrčela. Splnil svoji výhrůžku a vycenil špičáky. Začala jsem se smát a odháněla jsem ho od sebe,ale on dál pokračoval. Nakonec zvedl deku a než jsem ho stačila kopnout,zakousl se mi do stehna. Moje tělo okamžitě zvláčnělo a já se poddávala tomu báječnému pocitu.
Jakmile jsme přestali blbnout v posteli,šla jsem se osprchovat. Po sprše,jenom v ručníku jsem se vrátila zpátky do ložnice,ale Marco tam nebyl,jenom papírek,který ležel na posteli. Došla jsem k posteli a přečetla si zprávu od Marca,jak jsem poznala podle písma.
Šel jsem se připravit na svatbu k Davidovi. Šaty jsem ti nechal ve skříni a za chvíli přijde Sophie,aby ti pomohla. Už se nemůžu dočkat,až bude opravdu moje. Miluji Tě. Marco
papírek jsem hodila zpátky na postel a přesunula se ke skříni. Po otevření mi hned bylo jasné,které šaty jsou nové. Vyndala jsem je a okouzleně jsem je pozorovala. Byly červené jako krev,dlouhé až na zem a byly na tenká ramínka. Měly širokou sukni,která byla lehce nařasená a na levém boku byla malá růžička. Na nic jsem nečekala a oblékla si je.
Padly mi přesně na tělo a byly zhotovené z tak příjemné látky,že jsem je na sobě ani necítila.
"přinesla jsem boty a šperky"ozvalo se za mnou a já za tím hlasem poznala Sophii.
"ahoj Sophie"pozdravila jsem ji a vzala si od ni boty. Byly černé s mašličkou na kotníku a s podpatkem,vysokým asi 12 centimetrů. Ještě že Marco byl vysoký,proběhlo mi hlavou.
Potom mi Sophie na krk připnula náhrdelník. Byl široký a byl z maličkých diamantů,které byly ve třech řadách a spolu tvořily nádherný šperk. Musela jsem si ale sunat šperk od Samuela. Prstýnek od Marcuse jsem si nechala,ale řetízek s přívěškem jsem si musela sundat. Lítostivě jsem si ho odepla a položila na stůl.
Nakonec mě Sophie požádala,abych se posadila,aby mě mohla učesat. Vytvořila mi na hlavě něco jako drdol,ale nechala mi pár pramenů volných,takže to vypadalo neupraveně,ale přitom i kouzelně.
Postavila jsem se a zhluboka se nadechla. Za chvíli budu Marcova partnerka.
Upíři nemají klasické svatby jako lidi. Žádné kostely či radnice. Většinou se berou dva upíří,kteří mají spolu pouto a to už je svazek. Dalo by se říci,že pouto má větší význam než obřad,který se za chvíli uskuteční. Jenže když dva upíří pouto nemají,ale přesto se chtějí vzít,je tato ceremonie jediný způsob,jak být oficiálně stvrzený jako pár. Někdy se stává,že se pouto vytvoří až po skončení obřadu. Je to spíše ale rarita.
Obřad probíhá tak,že si oba slíbí slib věčnosti a poté je oslava. My upíři si moc nepotrpíme na nějaké formality,my spíše ty oslavy.
Svatební noc mají upíří jako lidé. Jenže na rozdíl od lidí se k ní dostanou třeba až za měsíc,protože do té doby se oslavovalo. Díky tomu,že nemusíme spát a pití je dost,tak nic nemusíme řešit. Jelikož jsem byla Mauriceho dcera a brala jsem si velitele lovců,předpokládala jsem,že ta oslava bude ještě delší než měsíc. Musí se to patřičně oslavit,ne?
"musíme jít"připomněla mi Sophie. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a vyšla ven na chodbu. Bylo tu ticho jako před deseti lety,kdy mě odsoudili. Obřad se koná v místnosti stejné jako jsem měla soud a pak se oslavuje po celém sídle. Vevnitř i venku,prostě všude.
Rozešla jsem se směrem k sálu a jediný zvuk na chodbě,byl klapot mých bot. Sukni jsem si držela nad zemí,aby se mi neušpinila. na začátku jsem šla na upíra pomalu,ale na člověka rychle. Čím více jsem se ale blížila k sálu,tím víc jsem zpomalovala,až jsem šla jako člověk. Uvědomila jsem si,že se stanu partnerkou Marca a pokud by byla jen malá šance,že by Marcus žil,už bych nebyla jeho. Ani pouto by nemohlo nic změnit. Sice obřad nemá takový význam před,ale po už má velkou důležitost. Jediná možnost by byla,že by Marcus zabil Marca,ale to bych nechtěla. Marca miluju sice míň než Marcuse,ale miluju ho a to je důležitý a představa toho,že bych přišla o Marca mě bolela. Přece jenom se smrtí Marcuse už jsem byla docela smířená,ale ztráta Marca,i kdybych měla zase Marcuse, by byla hrozná a bolestivá.
Před dveřmi do sálu jsem se zarazila a snažila se vzpamatovat.
"vždyť ho miluješ,sakra"připomínala jsem si pro sebe.
"copak? Strach ze závazků?"dělal si ze mě srandu Cam. Nadskočila jsem úlekem,ale pak jsem se po něm ohnala. Při tom přemýšlení jsem si ani nevšimla dvou lovců,co stáli u dveří. Oba mě hábity,ale poznala jsem je. Cam jsem rozeznala podle hlasu,ale toho druhého podle smíchu. Jesse.
"do toho ti nic není"uzemnila jsem ho a pak praštila Jesse,aby se uklidnil.
"au"
"co tady děláte? Nemáte být vevnitř?"zeptala jsem se jich.
"máme hlídat,kdyby sis to náhodou rozmyslela"odpověděl mi pobaveně Cam.
"haha,vtipný"
"jsme tu jako tvůj doprovod"vysvětlil mi Jesse,když viděl,jak se mračím.
"vy dva,jo?"tak teď jsem to byla já,kdo se smál.
"no co,někdo se obětovat musel"ignorovala jsem Camův uštěpačný tón a vyplázla jsem na něj jazyk.
"připravená?"zeptal se mě Jesse a já přikývla. Kluci si samozřejmě hábit nechali,otevřeli dveře do sálu a mě spadla brada.
Sál byl nádherně vyzdobený. Hádala jsem,že ozdoba byla stylizována do renesance.. Na podlaze pak byly rozházené okvětní lístky rudých růží. Uprostřed sálu stál Marco a u něj Maurice. Nalevo od nich sáli členové Rady se svými manželkami. Strážci stáli za Radou a lovci zaujímali místo vedle Marca. Ostatní upíří postávali okolo. Muži byli oblečení do kvádru,fraku či smokingu a ženy měly nádherné slavnostní šaty různých barech a střihů. Z oken byly sejmuty těžké závěsy,takže nyní byla celá místnost prosvětlená,takže někteří upíři byli zprůhlednění.
Pomalu,ale sebejistým krokem jsem se rozešla směrem k Marcovi. Měl na sobě černý smoking a na tváři měl blažený výraz. Jako vždy,jeho černé vlasy byly rozcuchané,ale teď schválně,jak jsem předpokládala. Musela jsem se usmát,když jsem si všimla,že horní polovina jeho oblečení má problém s jeho namakanou postavou.
Ani jsem si neuvědomila,že už jsem byla vedle Marca. Jesse a Cam mě opustili,ale než se přidali k lovcům,oba mě políbili na tvář.
"sešli jsme se zde,aby jsme potvrdili vztah těchto dvou upírů"promluvil Maurice a ani mě nepřekvapilo,že najednou bylo všude ticho. Holt Maurice byl autorita.
"svým slibem začne moje dcera Lea Rossini"ukázal na mě a já polkla.
"Marco,vím,že jsem ti v minulosti hodně ublížila a že nebýt tebe stále bych trčela ve vězení. Dlužím ti toho víc než jenom svoje srdce. Chci ti darovat i svoji duši a ty víš,že té si vážím nejvíc,protože díky ní,jsem stále napůl člověk. Miluji Tě a doufám,že už ti nikdy víc neublížím. Tímto slibem Ti slibuji svoji věčnost"dokončila jsem svůj proslov. Maurice mi potom podal nůž a já se řízla do zápěstí. Vrátila jsem Mauricemu nůž a dala ruku nad kalich,který byl připravený a nechala odkapat svoji krev. Čekalo se,než se mi zahojila ruka a my mohli pokračovat.
"nyní je na řadě Marco,velitel lovců"nyní Maurice ukázal na Marca a mě v tu chvíli proběhlo,že jsem nikdy neslyšela Marcovo přijmení. Po obřadu se ho zeptám.
"Leo,miluji tě od první chvíle,kdy jsem tě poprvé potkal. Několikrát jsi mi ublížila,ale i přesto moje láska k tobě zůstávala. Sice spolu nemáme pouto,ale já ti slibuji,že ti nikdy neublížím a nikdy tě nenechám trpět. Miluju tvůj smích a proto se budu snažit,aby si byla vždy šťastná i za cenu,že bych měl zemřít. Svoje srdce ti dám nemůžu,protože ty ho už vlastníš. Duši ti bohužel nabídnout nemůžu. Slibuji,že tě budu ochraňovat a nedovolím,aby ti někdo ublížil. Tímto slibem Ti slibují svoji věčnost."skončil Marco a já se rozbrečela. Marco zopakoval to samé s nožem a krví a pak nám dal Maurice z toho poháru napít. Nejdřív já a pak Marco.
"Rada žehná tomuto páru"požehnal nám Maurice a my se mu uklonili. Po nás se uklonil i zbytek sálu kromě Rady,samozřejmě.

Propagace reklam

29. dubna 2011 v 11:20 |  Reklama
Takže jednou za čas budu zveřejňova všechny dosavadní reklamy,které jsme napsali do článku "Propagace". Jinak stále svoje reklamy pište do "Propagace" v rubrice Reklama!!! Tohle je jenom připomenuí reklam pro ostatní blogaře.




 


Hladoví upíři

25. dubna 2011 v 18:09
Tak tohle téma se mi velmi,ale velmi líbí Pro můj blog úplně nejlepší téma. Haha,krev!!!! Jelikož je tohle upíří blog,budu psát o upírech a o krvi.
Tak co krev znamená pro upíry? Asi to,co pro nás jídlo,kyslík a voda!!! Bez krve by upíří nemohli žít,pokud by existovali samozřejmě
jak upíří reagují na krev? vyjedou jim špičáky,rozšíří se jim zorničky a chtějí sex. ano,upíří milují,když si můžou vzít krev z člověka během sexu. Oba z toho mají požitek. Upíří mají totiž v slinách určitou látku,která člověku způsobuje rozkoš.
Pokud by upír vysával krev z dárce,dárce bude v sedmém nebi,ale upír bude jenom pít a nic z toho neucítí.
Krev je pro upíra důležitá,protože mu dodává sílu. Bez krve by nebyli rychlí,silní a dokonalí. čím více krve v sobě mají,tím jsou pro lidi přitažlivější.
Některá krev má ale i léčivé schopnosti. například Leyina krev byla schopná léčit.
díky krvi můžou mít dva upíři i pouto.
Krev je pro upíry důležitá,takže se nedivte,když budete mít ráno na krku kousanec

vzkaz pro Niky

24. dubna 2011 v 18:29
Ahoj,jsem ráda,že se ti moje tvorba líbí a neboj,neotravuješ. Další díl bude asi za 14 dní,možná bude i víc dílů. Bohužel dřív ne,jelikož mám hodně práce a málo času. tak za 14 dní

Vampýrská akademie 6 Poslední oběť

24. dubna 2011 v 11:01 |  Vampýrská akademie
Vampyrska akademie 6 - Posledni obet (Richelle Mead) obal
Vražda. Láska. Zrada. A také poslední oběť, kterou je třeba přinést. Rose čelí obvinění z vraždy. Lissa chce uplatnit svůj...

Vampýrská akademie 5 spoutáni magií

24. dubna 2011 v 10:59 |  Vampýrská akademie
Vampyrska akademie 5 - Spoutani magii (Richelle Mead) obalDimitrij dal Rose poslední šanci, aby se rozhodla. Její volba však byla špatná… Po dlouhé a strastiplné cestě na Sibiř, kam se vydala hledat milovaného Dimitrije, se Rose vrací na Akademii svatého Vladimíra, ke své nejlepší kamarádce Lisse a ostatním. Maturita se rychle blíží a dívky se už nemohou dočkat opravdového života za železnou branou Akademie. Avšak Rose stále s bolestí v srdci vzpomíná na Dimitrije, kterého přes všechno zlé nedokáže přestat milovat. Nedokázala ho zabít, když dostala šanci. A v blízké budoucnosti se možná začnou naplňovat její nejhorší sny: Dimitrij ochutnal její krev a Rose v hloubi duše ví, že ji pronásleduje. Přesto se stále nevzdává naděje na Dimitrijovu záchranu - otázkou ovšem zůstává, jestli se jí ho podaří zachránit dřív, než ji Dimitrij zabije a promění ve Strigojku. Bude jejich láska opravdu věčná?


Vampýrská akademie 4 Krvavý slib

24. dubna 2011 v 10:57 |  Vampýrská akademie
Vampyrska akademie 4 - Krvavy slib (Richelle Mead) obalŽivot Rose Hathawayové nebude už nikdy stejný. Po nelítostném útoku na Akademii zemřelo hodně Morojů i dhampýrů. Ti, kteří přežili, jsou na tom ještě hůř: musejí se vyrovnat se smrtí kamarádů. A Rosin krk nyní zdobí tetování, které všem zvěstuje, že zabila bezpočet Strigojů. Jen jedna oběť je však důležitá… Dimitrij Belikov. Rose podstoupila bolestnou volbu, opustila Akademii i svou nejlepší kamarádku Lissu, poslední žijící dragomirskou princeznu, a vydala se pronásledovat muže, kterého miluje. Musela dojít až na kraj světa, aby Dimitrije našla a mohla tak splnit krvavý slib, který mu dala. Až ale nastane okamžik rozhodnutí, bude Dimitrij stále chtít, aby ho raději zabila, než aby žil jako stvůra? V sázce je teď úplně všechno. Zranitelná a osamocená Rose se ocitá ve světě, který je pro ni stejně neznámý jako nebezpečný. Najde v sobě dost sil, aby Dimitrije zničila? Anebo se obětuje ve jménu nesmrtelné lásky?

Ukázka:

Přízračný měsíční svit mu ozářil obličej, z něhož v tu chvíli zmizely všechny stíny a proti temnému nebi působil sinale. Jako by ze světa zmizely všechny barvy. Jeho oči moc tmavě nevypadaly, ale mně připadalo, že září jako plameny. Tvářil se chladně a vypočítavě.
To nebyl můj Dimitrij.
"Musela bys provést něco horšího, Rose," řekl. "Tohle nestačí."
Nepřesvědčil mě. Pořád mě pevně držel a sklonil se ke mně. Chystal se mě kousnout. Jeho zuby by se mi zabořily do kůže a buď by mě proměnil v monstrum, jakým je sám, nebo by pil tak dlouho, dokud by mě nezabil. Tak jako tak bych byla příliš zdrogovaná nebo oblblá, než aby mi došlo, co se děje. Rose Hathawayová by odešla z tohoto světa, aniž by si to uvědomila.
Zachvátila mě panika - dokonce větší než byla touha po dalších úžasných pocitech, které by vyvolalo kousnutí. Ne, ne. To nemůžu dopustit. Každičký nerv jsem měla jako v jednom ohni. Chtěla jsem se bránit, útočit, cokoli… cokoli, jen abych to zastavila. Nenechám se proměnit. Nemůžu se nechat proměnit. Zoufale jsem chtěla udělat něco, co by mě zachránilo. Celou svou bytostí jsem po tom prahla. Cítila jsem, jak se ze mě ta síla dere ven a hrozí explodovat.
Mohla jsem se dotknout jednou rukou druhé, ale ne udeřit Dimitrije. Levou rukou jsem se pokusila sundat si Oksanin prsten. Sklouzl mi z prstu a spadl do bláta přesně v okamžiku, kdy se Dimitrijovy tesáky dotkly mého hrdla.
Bylo to jako atomový výbuch. Mezi námi se objevili duchové, které jsem vyvolala cestou do Baji. Byli všude, průsvitní a světélkující, v odstínech od světle zelené přes modrou, žlutou až po stříbřitou. Opustily mě všechny zábrany a podlehla jsem emocím tak, jak jsem to nedokázala, když mě Dimitrij chytil prvně. Uzdravující síla prstenu mě dosud jakžtakž držela při smyslech, ale prsten teď byl pryč. Mojí moci už nic nestálo v cestě.
Dimitrij vytřeštil oči a odskočil ode mě. Stejně jako ten Strigoj tehdy na cestě, i on kolem sebe mával rukama, jako by odháněl komáry. Jeho ruce ale skrz duchy jen proklouzávaly bez nějakého účinku. Fyzicky mu ublížit nemohli, zato mohli ovlivnit jeho mysl a vydatně odváděli jeho pozornost. Co to říkal Mark? Mrtví nenávidí nemrtvé. A vzhledem k tomu, jak se tihle duchové kolem Dimitrije rojili, bylo jasné, že ho opravdu nenávidí.
Ustoupila jsem a začala prohledávat zem. Tam. Stříbrný prsten se leskl v louži. Sehnula jsem se pro něj a dala se na útěk, Dimitrije jsem zanechala jeho osudu. Ne že by křičel, ale vydával strašlivé zvuky. Trhalo mi to srdce, ale běžela jsem dál k mostu. Asi po minutě jsem se dostala až pod něj. Byl přesně tak vysoký, jak jsem se obávala, ale vypadal pevně. Byl to úzký vesnický most, po němž může přejet nanejvýš jedno auto.
"Až sem jsem se dostala," řekla jsem si a zadívala se nahoru do svahu. Nejenže byl vyšší než ten, ze kterého jsem spadla, ale byl i prudší. Prsten i kůl jsem schovala do kapsy a rukama se chytila trsů trávy. Musela jsem napůl šplhat a napůl lézt po čtyřech, abych ten svah zdolala. Kotníku jsem mohla trochu ulevit, protože tady bylo třeba používat hlavně horní polovinu těla a kolena. Jak jsem lezla, začala jsem si všímat něčeho zvláštního. Periferním zrakem jsem občas postřehla bledé záblesky. Vypadaly jako obličeje a lebky. A vzadu v hlavě se mi ozvala tepavá bolest.
Jenom to ne. To už se mi jednou stalo. Když jsem takhle panikařila, nedokázala jsem si zachovat obranu jako obvykle, abych udržela mrtvé od sebe. Teď se ke mně blížili a vypadali spíš zvědavě než bojovně. Bylo jich čím dál víc a bylo to stejně matoucí jako to, co teď asi prožíval Dimitrij.
Nemohli mi ublížit, ale přesto mě děsili a navíc mě otupovala ta příšerná bolest hlavy. Ohlédla jsem se po Dimitrijovi a uviděla něco neuvěřitelného. Blížil se. On je vážně bůh. Bůh, jehož blížící se kroky ohlašují smrt. Duchové ho stále obklopovali jako mrak, ale on přesto postupoval vpřed. Otočila jsem se a šplhala dál, své zářící společníky jsem se snažila ignorovat.
Po dlouhé době jsem konečně vylezla až nahoru na most. Sotva jsem se držela na nohou, jak jsem byla zesláblá. Udělala jsem pár kroků a pak jsem klesla na všechny čtyři. Kolem vířilo čím dál víc duchů a mně připadalo, že mi každou chvíli exploduje hlava. Dimitrij postupoval hodně pomalu, ale blížil se. Pokusila jsem se vstát, při čemž jsem se opírala o zábradlí mostu. Nepodařilo se. Hrubé mřížoví, které tvořilo mostovku, mi poškrábalo holé nohy.
"Sakra!"
Věděla jsem, co musím udělat, abych se zachránila, i když při tom možná zahynu tak jako tak. Roztřesenýma rukama jsem sáhla do kapsy a vytáhla prsten. Celá jsem se třásla tak příšerně, že jsem se bála, že ho upustím. Nějak se mi ale podařilo nasadit si ho na prst. Ucítila jsem, jak z něj do mého těla vyzařuje teplo, a po chvilce jsem se zase začala ovládat. Duchové byli bohužel stále zde.
Pořád ještě ve mně zůstával děs z toho, že buď umřu, nebo budu proměněna ve Strigojku, ale trochu se zmenšil, když už jsem nebyla v okamžitém ohrožení. Hned jsem si připadala vyrovnanější, a tak jsem se pokusila zase vztyčit obranné bariéry, které by tyhle návštěvníky udržely ode mě dál.
"Běžte, běžte, běžte," šeptala jsem a vší silou držela zavřené oči. Bylo to jako snažit se pohnout horou nebo nějakou nemožnou překážkou, na kterou nikomu nestačí síly. Před tímhle mě Mark varoval - proto bych tohle neměla dělat. Mrtví jsou mocnou posilou, ale jakmile je někdo zavolá, je pak těžké se jich zbavit. Co to říkal? Ti, kteří tančí na hraně temnoty a šílenství, by tohle riskovat neměli.
"Běžte!" vykřikla jsem a dala do toho veškerý zbytek svých sil.
Přízraky kolem mě začaly jeden po druhém blednout. Pocítila jsem, jak můj svět dosedl zase zpět na své místo. Až na to, že když jsem se podívala dolů, uviděla jsem, že duchové opouštějí i Dimitrije - přesně, jak jsem předpokládala. Takže se dal znovu do pohybu.
"Sakra." Moje heslo dnešní noci.
Tentokrát už se mi podařilo vstát, protože jsem viděla, že Dimitrij už pádí do svahu. Byl mnohem pomalejší než obvykle, ale i tak byl rychlý až kam. Začala jsem couvat a nespouštěla z něj zrak. Trochu síly mi dodalo, že jsem se zbavila duchů, ale ta síla mi přesto nestačila k tomu, abych utekla. Dimitrij vyhrál.
"Další schopnost stínem políbené?" zeptal se, sotva vkročil na most.
"Jo." Polkla jsem. "Zdá se, že duchové nemají v lásce Strigoje."
"A zdá se, že ty taky ne."
Udělala jsem další pomalý krok pozadu. Kam jít? Jakmile se otočím a rozběhnu, v tu ránu bude u mě.
"Předvedla jsem ti toho dost na to, abys mě už nechtěl proměnit?" zeptala jsem se tím nejveselejším tónem, na jaký jsem se zmohla.
Obdařil mě křivým úsměvem. "Ne. Tvoje schopnosti stínem políbené jsou užitečné… Škoda, že po probuzení o ně přijdeš." Tak tohle má v plánu. Přestože jsem ho rozzuřila do nepříčetnosti, pořád mě chce mít navěky nablízku.
"Ty mě neprobudíš," prohlásila jsem.
"Rose, neexistuje způsob, jak bys mohla…"
"Ne."
Vylezla jsem na zábradlí mostu a přehodila přes něj jednu nohu. Věděla jsem, co se bude dít. Strnul.
"Co to děláš?"
"Už jsem ti to řekla. Radši umřu než se stát Strigojkou. Nebudu jako ty a ostatní. Nechci to. Ani tys to kdysi nechtěl." Uslzené tváře mi ovanul vítr a mě zastudil celý obličej.
Přehodila jsem přes zábradlí i druhou nohu a zadívala se dolů na rychle pádící vodu. Byli jsme mnohem výš než v úrovni druhého patra. Dopadla bych do vody dost tvrdě, a i kdybych ten pád nakrásně přežila, neměla bych dost sil plavat a bezpečně se dostat na břeh. Jak jsem tak zírala dolů a uvažovala o své smrti, vzpomněla jsem si, jak jsme kdysi s Dimitrijem jeli na zadním sedadle v autě a probírali toto téma.
Bylo to poprvé, co jsme u sebe seděli takhle blízko. V místech, kde se naše těla dotýkala, jsem pociťovala příjemné a hřejivé pocity. Tak krásně tehdy voněl. Uvědomila jsem si, že jeho vůně z dob, kdy byl naživu, už dávno zmizela. Tenkrát byl uvolněný a usmíval se. Bavili jsme se o tom, co to obnáší být naživu a zcela ovládat svou duši - a co obnáší stát se nemrtvým, ztratit lásku a světlo života a ty, které známe. Dívali jsme se na sebe a shodli se, že smrt je lepší než takový osud.
Musela jsem s tím souhlasit i teď, když jsem se na Dimitrije dívala.
"Rose, nedělej to." Z jeho hlasu zaznívala skutečná panika. Pokud skočím, ztratí mě. Žádná Strigojka. Žádné probuzení. Aby mě proměnil, musel by mi vypít tolik krve, aby mě zabil, a pak by mi musel dát napít svojí. Když skočím, zabije mě voda, a ne ztráta krve. Než mě v řece najde, budu už dávno mrtvá.
"Prosím," naléhal. V jeho hlase byla stopa smutku, což mě překvapilo. Trhalo mi to srdce. Tolik mi to připomínalo živého Dimitrije, toho, který nebyl stvůrou. Toho, kterému na mně záleželo a který mě miloval, který mi věřil a miloval se se mnou. Tenhle Dimitrij, který ničím z toho nebyl, udělal opatrně dva kroky vpřed. Pak se zase zastavil. "Musíme být spolu."
"Proč?" zeptala jsem se tiše. To slovo odnesl vítr, ale Dimitrij ho přesto uslyšel.
"Protože tě chci."
Smutně jsem se na něj usmála a uvažovala, jestli se po smrti znovu setkáme v zemi mrtvých. "Špatná odpověď," oznámila jsem mu.
Pustila jsem se.

Vampýrská akademie 3 Stínem políbená

24. dubna 2011 v 10:47 |  Vampýrská akademie
Vampýrská akademie 3 - Stínem políbenáVlády se ujímá jaro a Rose Hathawayová by se měla připravovat na maturitní zkoušku. Jenže od nedávného smrtícího souboje se Strigoji se necítí zrovna nejlépe. Trpí nočními můrami, duši jí zaplavuje temný smutek a předznamenává cosi zlověstného. Rose dobře ví, že jí není dovoleno milovat jiného strážce. Že musí především chránit Lissu, poslední princeznu z rodu Dragomirů. Jenže když přijde na krásného Dimitrije Belikova, některá pravidla se prostě musí porušit! Rose své nejlepší kamarádce Lisse lže o svém vztahu k Dimitrijovi, ale jejich přátelství se nyní ocitá v ještě větším ohrožení než kdy předtím. Nesmrtelní vampýři se chtějí pomstít za to, co jim Rose nedávno provedla. Ve strašlivé bitvě, která předčí i nejhorší noční můru, se Rose bude muset rozhodnout mezi dvěma lidmi, na nichž jí záleží nejvíc. Bude ale její volba znamenat, že přežije jen jeden z nich? A pokud ano, bude to Lissa, nebo milovaný Dimitrij?

Ukázka:

"Nuže," začala. Alberta byla pružná a houževnatá padesátnice. Jakmile jsem ji spatřila, hned jsem si vzpomněla na rozhovor, který v noci vedla s Dimitrijem, ale rozhodla jsem se, že o tom budu uvažovat až později. Tuhle chvíli si nenechám zkazit Viktorem Daškovem. "Všichni víte, proč jste tady." Nikdo ani nedutal, ve vzduchu se vznášelo napětí i nadšení a její hlas se zvonivě rozléhal celou tělocvičnou. "Dnes je ten nejdůležitější den vašeho vzdělávání, než podstoupíte závěrečnou zkoušku. Dnes zjistíte, kterého Moroje budete chránit. Minulý týden jste dostali příručku, v níž jsou veškeré detaily o tom, jak bude následujících šest týdnů probíhat. Doufám, že jste si ji všichni přečetli." Já tedy ano. Pravděpodobně jsem nic jiného v životě nepřečetla tak pečlivě. "Strážce Alto vám jen pro rekapitulaci vysvětlí základní pravidla tohoto cvičení."
Podala desky strážci Stanu Altovi. Ten dřív patřil k mým nejneoblíbenějším profesorům, ale po Masonově smrti napětí mezi námi trochu povolilo. Teď už jsme se vzájemně lépe chápali.
"Takže jdeme na to," prohlásil Stan mrzutě. "Šest dnů v týdnu budete ve službě. Den volna je pro vás vlastně taková odměna. Ve skutečném světě budete většinou pracovat každý den. Všude budete doprovázet svého Moroje - na vyučování, na kolej, na pití krve. Všude. A bude jen na vás zjistit, jak se hodíte do jeho života. Někteří Morojové se ke svým strážcům chovají jako k přátelům, zatímco jiní jsou raději, když působíte jako neviditelný duch, který s nimi nemluví." Musel použít slovo duch? "Každá situace je jiná a vy budete muset najít způsob, jak to bude fungovat, abyste co nejlépe zajistili jeho bezpečnost.
K útokům může dojít kdykoli a kdekoli, a když k tomu dojde, budeme oděni v černém. Neustále byste měli být ve střehu. Pamatujte, že ačkoli si budete uvědomovat, že na vás útočíme my, a ne skuteční Strigojové, musíte reagovat, jako by se vaše životy opravdu ocitly v ohrožení. Nebojte se, že nás poraníte. Někteří z vás se jistě nebudou rozpakovat oplatit nám nějaké dřívější křivdy." Pár studentů v davu se tomu zasmálo. "Ale někteří z vás můžou mít dojem, že by se měli držet zpátky, aby si nezpůsobili problémy. Toho se nebojte. Větší trable si způsobíte, když se budete krotit. Nedělejte si s tím starosti. My to přežijeme."
Obrátil v deskách list papíru. "Budete ve službě čtyřiadvacet hodin, vždy po dobu šesti dnů, ale za denního světla můžete spát, stejně jako Morojové. Nicméně byste si měli uvědomovat, že ačkoli Strigojové za denního světla útočí jen zřídka, uvnitř v místnosti problém nemají. Takže ani během téhle doby nemůžete mít jistotu, že jste v bezpečí."
Stan četl další technické podrobnosti a já se přistihla, že ho neposlouchám. Tohle všechno znám. Všichni to známe. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla, že nejsem sama netrpělivá. V davu to šumělo vzrušením a obavami. Studenti zatínali pěsti. Měli vykulené oči. Všichni jsme se chtěli dovědět, ke komu nás přidělili. Všichni jsme chtěli, aby to už začalo.
Jakmile Stan skončil, podal desky zase Albertě. "Dobře," shrnula to. "Teď vás budu jednoho po druhém vyvolávat a oznámím vám, s kým jste v páru. Přijdete sem dolů a strážce Chase vám dá balíček obsahující informace o rozvrhu vašeho Moroje, o jeho minulosti a tak dále."
Všichni jsme napjatě sledovali, jak Alberta listuje svými papíry. Studenti si špitali. Eddie vedle mě těžce vydechl. "Ježišmarjá, doufám, že dostanu někoho dobrýho," zabrblal. "Nechci se šest týdnů prudit."
Stiskla jsem mu ruku, abych mu dodala jistoty. "Určitě," šeptla jsem. "Teda že určitě dostaneš někoho dobrýho, ne že se budeš prudit."
"Ryan Aylesworth," oznámila hlasitě Alberta. Eddie sebou trhl a já okamžitě pochopila proč. Dřív býval vždycky první na seznamu Mason Ashford. Ale už nikdy nebude. "Jste přidělen ke Camille Contové."
"Sakra," ulevil si tiše kdosi za námi, kdo patrně doufal, že Camille urve pro sebe.
Ryan byl jedním z těch frajírků v první řadě. Široce se usmíval, když si kráčel pro svůj balíček. Rodina Contů patří mezi královskými k velice respektovaným. Proslýchalo se, že jeden z jejích členů byl kandidátem na trůn, než královna nakonec jmenovala svého následovníka. Camille je navíc pěkná. Pro žádného kluka by nebylo nic těžkého sledovat ji na každém kroku. Ryan si pyšně vykračoval a tvářil se, že je sám se sebou nadmíru spokojen.
"Dean Barnes," hlásila dalšího. "Máte Jesse Zeklose."
"Uff," oddechli jsme si s Eddiem zároveň. Kdyby k Jesseovi přidělili mě, potřeboval by ještě někoho dalšího, kdo by ho chránil. Přede mnou.
Alberta dál četla jména a já si všimla, že se Eddie potí. "Prosím, prosím, někoho dobrýho," mumlal si.
"Dostaneš," ujišťovala jsem ho.
"Edison Castile," oznámila Alberta. Zalapal po dechu. "Vasilisa Dragomirová."
Eddie i já jsme na okamžik strnuli. Pak ale musel vstát a sejít dolů. Ještě se po mně ohlédl a jeho pohled prozrazoval paniku. Jako by říkal: Nevěděl jsem to!
To jsme byli dva. Svět se kolem mě zpomalil a rozostřil. Alberta dál četla jména, ale já ji neposlouchala. Co se to děje? Někdo se určitě spletl. Lissa přece měla být přidělena ke mně. Musela. Vždyť po maturitě budu její strážkyní. Tohle nedávalo smysl. S divoce bušícím srdcem jsem sledovala, jak Eddie kráčí ke strážci Chaseovi a bere si od něj balíček a cvičný kůl. Ihned nakoukl do papírů, aby zkontroloval to jméno. Určitě si pořád myslel, že to je nějaký omyl. Když na mě pak pohlédl, jeho výraz prozrazoval, že v seznamu skutečně našel Lissino jméno.
Zhluboka jsem se nadechla. Dobře. Zatím není třeba panikařit. Někdo prostě udělal úřednickou chybu, což se jistě dá napravit. A měli by to napravit brzy. Až přijde řada na mě a Lissino jméno přečtou znovu, dojde jim, že jednu Morojku přidělili hned dvěma strážcům. Napraví to a Eddiemu dají někoho jiného. Koneckonců tady ve škole je spousta Morojů. Mnohem víc než dhampýrů.
"Rosemarie Hathawayová." Napnula jsem se. "Christian Ozera."
Jenom jsem zírala na Albertu, neschopná jakékoli reakce. Ne. Tohle přece neřekla, pomyslela jsem si. Několik lidí si všimlo, že nejdu dolů, a zadívali se na mě. Ale já byla ohromená. Tohle není možné. Přelud Masona, který jsem v noci viděla, se mi zdál skutečnější než tohle. Po chvilce si i Alberta všimla, že se nemám k nástupu. Mrzutě zvedla oči od papírů a hledala mě v davu.
"Rose Hathawayová?"
Někdo do mě šťouchl loktem, jako bych nepoznávala vlastní jméno. Polkla jsem, vstala a jako robot vykročila dolů z tribuny. Tohle je nedorozumění. Musí to být omyl. Zamířila jsem ke strážci Chaseovi a připadala si jako loutka, kterou někdo ovládá. Podal mi balíček a cvičný kůl, kterým jsem měla "zabít" dospělé strážce. Pak jsem rychle uhnula, abych uvolnila místo dalšímu studentovi.
Nevěřícně jsem si třikrát za sebou přečetla nápis na balíčku. Christian Ozera. Otevřela jsem to a přede mnou se objevil celý jeho život. Aktuální fotka. Jeho rozvrh hodin. Jeho rodokmen. Jeho životopis. Ten dokonce zacházel i do podrobností tragického příběhu jeho rodičů. Stálo tam, jak se rozhodli stát se Strigoji a jak zavraždili několik lidí, než byli konečně dopadeni a zabiti.
Měli jsme instrukce přečíst si tyhle materiály, sbalit si bágl a u oběda se sejít se svým Morojem. Padala další jména a většina mých spolužáků se pohybovala po tělocvičně, kde se bavili s kamarády a ukazovali si svoje balíčky. Postávala jsem u jedné skupinky a diskrétně vyčkávala, až se mi naskytne příležitost promluvit si s Albertou a Dimitrijem. Bylo jen důkazem mé nově nabyté trpělivosti, že jsem za nimi nenapochodovala hned a nedožadovala se odpovědí na svoje otázky. Věřte mi, že jsem chtěla. Namísto toho jsem ale čekala, až projdou celý seznam, a připadalo mi, že to trvá věčnost. Jak dlouho může trvat přečíst ještě pár jmen?
Když byl konečně poslední novic přidělen k Morojovi, Stan se nás pokusil překřičet, abychom přistoupili k dalšímu bodu, a snažil se nás nahnat dohromady. Davem jsem si prorazila cestu k Dimitrijovi a Albertě, kteří naštěstí stáli u sebe. Zrovna probírali nějakou administrativní záležitost a zprvu si mě vůbec nevšimli.
Když se na mě podívali, zvedla jsem svůj balíček a ukázala na něj. "Co to je?"
Alberta se zatvářila zmateně. Dimitrijův výraz napovídal, že něco takového čekal. "To je vaše přidělení, slečno Hathawayová," odvětila Alberta.
"Ne," procedila jsem skrz zuby. "To není. Tohle je přidělení někoho jinýho."
"Přidělení v terénní praxi není volitelné," oznámila mi neochvějně. "Stejně jako si nemůžete zvolit přidělení ve skutečném světě. Nemůžete si vybírat podle momentálních vrtochů a nálady, koho budete chránit. Takhle to nechodí ani tady, ani po maturitě."
"Ale po maturitě budu Lissina strážkyně!" vykřikla jsem. "Všichni to vědí. I na tuhle praxi jsem měla mít ji."
"Vím, že je obecně přijímáno, že po maturitě budete spolu, ale nevybavuju si žádné pravidlo, které by určovalo, že by tomu tak mělo být i teď při školním tréninku. Každý musí brát toho, kdo je mu přidělen."
"Christiana?" Hodila jsem svůj balíček na zem. "Zbláznili jste se, když myslíte, že budu chránit zrovna jeho?"
"Rose!" okřikl mě Dimitrij, který se konečně zapojil do hovoru. Promluvil tak tvrdě a ostře, že jsem sebou trhla a na vteřinu úplně zapomněla, co to tady řeším. "To přeháníš. Takhle se svými instruktory nemluv."
Nesnáším, když mě někdo napomíná. A obzvlášť on. A obzvlášť, když má pravdu. Jenže jsem si nedokázala pomoct. Zuřila jsem a k tomu jsem ještě byla rozmrzelá, protože jsem se moc nevyspala. Nervy jsem měla napjaté a každá malichernost mi připadala k nepřežití. A něco tak důležitého jako tohle? To se už vůbec nedalo přežít.
"Omlouvám se," vypravila jsem ze sebe váhavě. "Ale je to blbost. Skoro stejná blbost jako nevzít nás na soud s Viktorem Daškovem."
Alberta udiveně zamrkala. "Jak jste se dozvěděla…? To je vlastně jedno. O tom si popovídáme jindy. Teď máte svoje přidělení, tak do toho."
Najednou se vedle mě ozval Eddie, jemuž z hlasu zaznívaly obavy. Ztratil se mi už před hodnou chvílí. "Podívejte… Mně to nevadí… Můžeme si to prohodit…"
Alberta odtrhla svůj kamenný pohled ode mě a upřela ho na něj. "Ne. Vasilisa Dragomirová byla přidělena vám." Znovu se na mě podívala. "A Christian Ozera vám. Konec debaty."
"To je blbost!" řekla jsem znova Dimitrijovi. "Proč bych měla marnit čas s Christianem? Po matuře stejně budu s Lissou. Jestli chceš, abych byla schopná odvést dobrou práci, měl bys mě nechat trénovat s ní."
"S ní budeš odvádět dobrou práci," prohlásil Dimitrij. "Protože ji znáš. A máte spolu pouto. Ale jednou klidně můžeš skončit s jiným Morojem. Musíš se naučit střežit někoho, s kým nemáš absolutně žádné zkušenosti."
"S Christianem mám zkušenosti," zavrčela jsem. "To je ten problém. Nenávidím ho." Dobře, to bylo dost přehnané tvrzení. Christian mi sice lezl na nervy, ale nemohla bych říct, že ho nenávidím. Jak už jsem se zmínila dřív, když jsme spolu bojovali proti Strigojům, hodně věcí to změnilo. Opět mi připadalo, že moje nevyspání a tím pádem i neschopnost logicky uvažovat způsobují, že všechno zveličuju.
"Tím líp," poznamenala Alberta. "Ne každý, koho budete chránit, bude váš přítel. Ne každý se vám bude zamlouvat. To se musíte naučit."
"Já se musím naučit bojovat se Strigoji," namítla jsem. "Učím se to ve škole." Upřela jsem na ně pronikavý pohled, připravená vytáhnout eso z rukávu. "A dělala jsem to i doopravdy."
"Tahle práce vyžaduje víc než jen zvládnout techniku, slečno Hathawayová. Jedná se o mnohem víc než jen o to, co se vyučuje na hodinách. My vás učíme, jak si poradit se Strigoji. Jak si poradit s Moroji, to se už musíte naučit sami. A konkrétně vy byste se měla naučit vycházet s někým, s kým nejste dlouholetí kamarádi."
"A taky se musíš naučit pracovat s někým, u koho okamžitě nevycítíš, když je v ohrožení," přisadil si Dimitrij.
"Správně," souhlasila Alberta. "To je handicap. Pokud chcete být dobrou strážkyní - nebo dokonce vynikající strážkyní -, musíte se podřídit tomu, co jsme řekli."
Otevřela jsem pusu, abych se začala dohadovat, že kdybych chránila někoho, kdo je mi blízký, naučila bych se to rychleji a byla bych lepší strážkyní i pro jiné Moroje, ale Dimitrij mě utnul.
"Když budeš pracovat s jiným Morojem, pomůže ti to udržet Lissu naživu," řekl.
To mě sestřelilo. Já byla rozhodně tím jediným, co jí může zachránit život, a on to moc dobře věděl.
"Jak to myslíš?" dotázala jsem se.
"Lissa má taky handicap - tebe. Kdyby nikdy neměla možnost poznat, jaké to je, když ji chrání někdo bez psychického pouta, mohla by se v případě útoku ocitnout v mnohem větším nebezpečí. Střežit někoho znamená vztah dvou lidí. Tohle přidělení prospěje tobě i jí."
Mlčela jsem a uvažovala o jeho slovech. Téměř to dávalo smysl.
"A navíc," dodala ještě Alberta, "tohle je jediné přidělení, kterého se vám dostane. Jestli ho nepřijmete, nebudete se terénní praxe účastnit vůbec."
Cože? Zešílela? To není jako jedna vynechaná hodina. Když nezvládnu terénní praxi, neodmaturuju. Už už jsem chtěla vybuchnout nad tou nespravedlností, ale Dimitrij mě zarazil, aniž by řekl jediné slovo. Upřený klidný pohled jeho tmavých očí mě držel zpátky a povzbuzoval mě, abych vše způsobně přijala - nebo aspoň jak to zvládnu.
Neochotně jsem zvedla balíček. "Fajn," shrnula jsem to chladným hlasem. "Udělám to. Ale chci, abyste věděli, že to dělám proti svý vůli."
"To už jsme dávno pochopili, slečno Hathawayová," poznamenala Alberta suše.
"Stejně si ale myslím, že je to hroznej nápad, a vy si to nakonec budete myslet taky."

Vampýrská akademie 2 Mrazivý polibek

24. dubna 2011 v 10:41 |  Vampýrská akademie
Vampýrská akademie 2 - Mrazivý polibekRose Hathawayová se topí v problémech. Její úžasný učitel Dimitrij jako by ji přehlížel, Mason ji naopak zavaluje milostnými návrhy, které ona nechce přijmout, a navíc na akademii zaútočili smrtonosní Strigojové! Škola je plná strážců, přijíždí dokonce i Rosina matka Janine. Nic z toho však nestačí, a tak se studenti i profesoři vydávají na vánoční prázdniny do Idaha, kde snad budou v bezpečí. V luxusním horském středisku mají všechno, na co si vzpomenou. Chybí jen to nejdůležitější jistota, že je Strigojové nenajdou a nezničí. Tři studenti se proto vydávají zpět do akademie, aby se Strigoji svedli konečný a vítězný souboj. Když se to dozví Rose, vyrazí za nimi, aby jim pomohla. Nemá ale nejmenší tušení, že se ocitla v takovém nebezpečí, jaké si do té doby ani neuměla představit. A jediným jejím ochráncem je Christian..

ukázka:

"Ahoj, malá dhampýrko."
S údivem jsem zaznamenala, že na terase skutečně někdo stojí. O stěnu u dveří se opíral nějaký Moroj. Zvedl k ústům cigaretu, dlouze z ní potáhl a pak ji odhodil na zem. Zašlápl vajgl a křivě se na mě usmál. Uvědomila jsem si, že to byla ta vůně. Hřebíčková cigareta.
Obezřetně jsem se zastavila, založila si ruce a prohlížela si toho kluka. Byl o něco menší než Dimitrij, ale nebyl tak příšerně vychrtlý jako většina Morojů. Měl na sobě dlouhý tmavý kabát - nejspíš vyrobený z šíleně drahého kašmíru - a kožené boty. Obojí naznačovalo, že má patrně dost peněz. Hnědé vlasy měl pečlivě nagelované tak, aby to vypadalo rozcuchaně. Oči měl buď modré nebo zelené - nevěděla jsem jistě, protože tu nebylo moc světla. V obličeji byl pěkný a tipovala jsem, že je jen o pár let starší než já. Vypadal, jako by právě přijel na nějaký večírek.
"Cože?" zabručela jsem.
Pohledem mi přejel po celém těle. Byla jsem zvyklá na to, že na mě Morojové takhle civí. Obvykle to ale nedělali až tak nápadně. A taky jsem u toho obvykle neměla na sobě zimní bundu a sportovní oblečení a kolem oka monokl.
Pokrčil rameny. "Jen jsem ti chtěl říct ahoj, to je všechno."
Čekala jsem, že řekne něco dalšího, ale jediné, co udělal, bylo, že si nacpal ruce do kapes. Taky jsem pokrčila rameny a o pár kroků popošla.
"Víš, že hezky voníš?" zeptal se mě najednou.
Opět jsem se zastavila a zmateně se na něj zadívala. To způsobilo, že se usmál ještě víc.
"Já… hmm, co?"
"Hezky voníš," zopakoval.
"Děláš si srandu? Celej den se jen potím. Jsem odporná." Chtěla jsem jít dál, ale na tomhle klukovi bylo něco tajemného a podmanivého, a přitom děsivého. Nepřipadal mi nijak zvlášť atraktivní, ale najednou jsem se s ním chtěla bavit.
"Na potu není nic špatnýho," poznamenal, opřel si hlavu o zeď a zamyšleně upřel oči vzhůru. "Při těch nejpříjemnějších věcech v životě se lidi potí. Jasně, když se někdo potí moc a nemeje se, pak je to humus. Ale zpocená krásná žena? Omamné. Kdybys měla čich jako vampýr, věděla bys, o čem mluvím. Většina lidí to nechápe a leje na sebe litry parfémů. Parfémy jsou fajn…, obzvlášť, když máš takový, co se hodí k tvojí vůni. Ale stačí jen troška. Nejlepší je mix dvaceti procent parfému a osmdesáti procent potu… hmmm." Naklonil hlavu na stranu a zadíval se na mě. "Vražedně sexy."
Náhle jsem si vzpomněla na Dimitrije a jeho vodu po holení. Jo. To bylo smrtelně sexy, ale rozhodně jsem o tom nemínila vykládat tomuhle týpkovi.
"No, díky za lekci z hygieny, ale já žádnej parfém nevlastním a teď se jdu osprchovat. Měj se."
Vytáhl krabičku cigaret a nabídl mi. Přiblížil se ke mně jen o krok, ale to mi stačilo, abych z něj ucítila ještě něco. Alkohol. Zavrtěla jsem hlavou, a tak si vytáhl cigaretu sám.
"Strašnej zlozvyk," okomentovala jsem, když si ji zapálil.
"Jeden z mnoha," odvětil a zhluboka vdechl kouř. "Ty jsi tady se svatým Vláďou?"
"Jo."
"Takže z tebe bude strážkyně, až budeš starší."
"Nejspíš."
Vydechl oblak kouře a já pozorovala, jak dým stoupá k nebi. Bez ohledu na jeho dobře vyvinuté vampýrské smysly bylo divu, že vůbec dokáže přes ta oblaka hřebíčku něco ucítit.
"Kdy doděláš školu?" zeptal se. "Možná budu potřebovat strážce."
"Na jaře maturuju. Ale je mi líto, už jsem zadaná."
V očích mu překvapeně blýsklo. "Fakt? Kdo je ten šťastlivec?"
"Šťastlivkyně. Vasilisa Dragomirová."
"Aha." Po tváři se mu rozlil široký úsměv. "Hned jak jsem tě uviděl, věděl jsem, že jsi potížistka. Ty jsi dcera Janine Hathawayový."
"Jsem Rose Hathawayová," opravila jsem ho, jelikož jsem nechtěla, aby se o mně mluvilo jen jako o dceři slavné strážkyně.
"Rád tě poznávám, Rose Hathawayová." Natáhl ke mně ruku v rukavici a já ji váhavě přijala. "Adrian Ivaškov."
"A to tvrdíš, že jsem potížistka," zabrblala jsem. Rodina Ivaškových patřila ke královským a byla jednou z nejbohatších a nejmocnějších. Byl to přesně ten druh lidí, co si myslí, že mohou mít, cokoli se jim zamane, a jdou si za svým i přes mrtvoly. Nebylo divu, že je tak arogantní.
Zasmál se. Smál se hezky, sytě a melodicky. Připomínalo mi to táhnoucí se karamel. "Dobrý, co? Oba nás předchází naše pověst."
Zavrtěla jsem hlavou. "Nic o mně nevíš. A já znám jenom tvou rodinu. O tobě taky nevím vůbec nic."
"A chtěla bys?" dotázal se škádlivě.
"Promiň, do starších kluků nedělám."
"Je mi jednadvacet. Nejsem zas o tolik starší."
"Mám přítele." Byla to jen malá lež. S Masonem jsem sice zatím nechodila, ale doufala jsem, že mě Adrian nechá na pokoji, když si bude myslet, že jsem zadaná.
"Zvláštní, že ses o tom nezmínila hned," houkl Adrian. "Ale toho monokla ti neudělal on, že ne?"
Cítila jsem, jak se i v té zimě červenám. Doufala jsem, že si toho oka nevšimne, což byla samozřejmě blbost. S tím svým vampýřím zrakem si toho nejspíš všiml už v momentě, kdy jsem vešla na terasu.
"Kdyby to udělal, tak už by bylo po něm. Přišla jsem k tomu… při tréninku. Učím se bojovat jako strážkyně a naše hodiny jsou vždycky drsný."
"To mě rajcuje," prohlásil. Zahodil svou druhou cigaretu a zašlápl ji.
"Bouchání do oka?"
"To zrovna ne. Rajcuje mě, když si představím, jak bychom to spolu dělali drsně. Mám rád kontaktní sporty."
"To jistě," poznamenala jsem suše. Byl arogantní a troufalý, ale přesto jsem se nedokázala přinutit odejít.

Kam dál